Očekávaje bohatou letní sezónu, udělal jsem si dobře. Výraz „udělat si dobře“ již kdysi velmi trefně okomentoval Jan Werich: z volby slov a jejich uspořádání je prý zřejmé, že za normálních okolností člověku dobře není. Chcete-li být v pohodě, musí se vám dobře nejprve udělat, což někdy selhává (jak je patrné z často užívané fráze „neudělalo se mi dobře“). A nechcete-li celý život spoléhat na štěstí, je třeba vyjít úspěchu vstříc – dodávám já. Udělat si dobře pro všechny případy, kdy se vám hned po ránu neudělá dobře automaticky.

Toho dne po ránu jsem tedy měl o jeden legitimní důvod k radostnému vstávání navíc: seběhl jsem do přízemí, otevřel skříňku a … byly tam. Nové boty na běhání, špičková technologie přizpůsobená na míru tomu, co vaše chodidla potřebují. Andělský chorál z televizní reklamy mi zní v uších, kdykoli pohlédnu na „fakt hustou“ kombinaci neonových barev (tato slova by Jan Werich jistě nepoužil, na rozdíl od mé dcery, které přicházejí na jazyk zcela spontánně), navíc korunovanou ďábelsky rudými tkaničkami („můžu hned!“). Nebudu běhat… budu spíš unášen. A budu vypadat odhodlaně a přitažlivě – právě tak jako sportovní idoly, které mé značce propůjčily těla a tváře.

Nedočkavě vybíhám ze dveří. První kroky jsou prima. Výzvám je třeba čelit a tak volím nejdelší okruh, začínající navíc prudkým stoupáním. Dnes to bude hračka… Jenže není.

____________________________________________________________

"Vzpomenu si na Emila Zátopka a ještě chvíli zkouším

zachovat tempo a čest."

____________________________________________________________

Zkracuji krok, očima hledám vrchol kopce a zběsile odfukuji. Pro reklamní svět je už můj příběh nejspíš ztracen. Zázračné boty, ušité v Laosu (zůstaňte klidní, výrobce ujišťuje, že dětské práce nebylo využito), mi připomínají spíše boty španělské. Ty ze středověku. Vzpomenu si na Emila Zátopka a ještě chvíli zkouším zachovat tempo a čest. Dva tři kilometry, úspěch 50 %. Hlava chce, tělo nezvládá.

Necítím ani jemné vedení, ani tlumený došlap. Cítím, jak se mi na patách dělají puchýře a taky se cítím tak trochu podvedený.

Ano, máte pravdu, chyba bude určitě na mé straně. S mým tvarem nohy musí být pošetilost volit konfekci. Ještě tak papuče, nanejvýš. Přesto mě jedna věc zaráží: druhý den pokorně natáhnu ošlapané botasky, a ono to jde. Nějak jsme si na sebe zvykli. Při běhu po kamenné suti si musím dávat pozor na podvrknutý kotník a na blátě zase hrozí uklouznutí, ale to přece dávno vím a dávat si pozor mi nedělá problém. Po krátké etapě postmoderního šílenství cítím laskavou náruč bezpečného světa, který se nesnaží překvapit, ale vyhovět. A nejspíš to i dokáže, pokud ovšem nebudete spoléhat na jeho dávno poznané slabiny.

Poučení na závěr? Dlouho používanými věcmi není třeba – a není radno – pohrdat. S puchýři právě zahojenými činím pokání a vyslovuji hold botaskám vzor 2001a také finančnímu účetnictví (vzor 1494, viz www.wikipedia.org, heslo „dějiny účetnictví“). Nebudu vás dále urážet, slibuji. A místo kritiky se pokusím objasnit vaše slabiny, se kterými se vlastně dá žít – a dokonce si někdy udělat dobře.

Pokud jde o botasky, tento článek budiž důkazem. A co účetnictví?

Článek o účetních odpisech – s nimiž snadno uklouznete třeba v kalkulacích – najdete uvnitř tohoto čísla. Pokračování na téma „účetních slabin“ chystáme také pro další čísla CAFINews. Můžete nám pomoci vhodným námětem. Trocha pokání totiž neuškodí nikomu, nemyslíte?