článek

Dva příběhy o recesi

Tomáš Nekvapil, 17.3.2014

Příběh první: Cestovatel ztracený v pustině má v láhvi poslední litr pitné vody. Půjde-li nadále vpřed maximální rychlostí, vypije zásobu během jednoho dne. 

K předpokládané civilizaci se přitom posune o třicet pět kilometrů. Nepotká-li přitom nikoho, je bez vody a v koncích. Pokud se ovšem v poledne ukryje před sluncem a také přiměřeně omezí rychlost chůze, urazí denně jen dvacet kilometrů, ale voda vydrží na tři dny. Pomalejší postup dává cestovateli šanci šedesáti kilometrů pro možnou záchranu. Jaké rozhodnutí byste mu doporučili?
 
Příběh druhý: „Vy Češi budete nejspíš mistry světa v šetření. Snad nikde ve světě jsem za pokračující recese neviděl tak tvrdá úsporná opatření jako právě u vás….“, pravil mému známému jeho globální ekonomikou protřelý obchodní partner. Je to dobrá zpráva?                 

V kontextu prvního příběhu to dobře doopravdy vypadá: dokážeme se uskrovnit, což nám dává šanci udržet se na cestě co nejdéle. Pokud ovšem… Pokud se ovšem v prvním příběhu neobjeví další postava. Predátor, který vás pronásleduje. Zpomalit v takovém případě znamená dostat se někam velmi rychle. Nikoli k záchraně, ale na věčnost. Je příběh o recesi příběhem s predátory nebo bez nich?  

A proč je rozhodnutí o úsporách rozhodnutím převažujícím? Snad proto, že nebude spojováno s následky. Uhánět co nejrychleji a přijít o vodu dříve, než se dostaví pomoc, je obecně považováno za hloupé a nerozvážné. Ti kteří zpomalí a budou dostiženi svými konkurenty, nerozhodli špatně. Měli jenom smůlu. Tak  to totiž bude vnímat většina pozorovatelů. Jste-li manažerem s relativně uspokojivou stálou  mzdou, nemusíte - dokud vás pro příliš mnoho smůly nevyhodí - alespoň v tomto ohledu o volbě moc přemýšlet.

Další zprávy z této kategorie