Bavíme se primárně o potřebách menších podnikatelských jednotek (nikoliv bank nebo pojišťoven držících velká portfolia aktiv a závazků), kde ve většině případů připadá v úvahu zajištění jednotlivých položek aktiv nebo pasiv.

Přístupu, kde každá zajišťovaná pozice má svůj zajišťovací instrument, se říká micro hedge (nově dle IFRS 9 general hedge accounting model) na rozdíl od macro hedge, kde předmětem zajištění jsou portfolia aktiv nebo závazků (dle IFRS 9 dynamic risk management).

Situace, kdy budoucí finanční toky (ať už ven nebo dovnitř) jsou ovlivněny například měnovým kurzem nebo úrokovou sazbou, jsou pro mnohé společnosti běžné.

Podobnou minikrizi jsem před několika lety zažil na vlastní kůži, kdy trh s plynem procházel velikými změnami. Výsledkem proměn byl mimo jiné i stav, kdy se většina nákupu plynu odehrávala v eurech. Prodejní ceny naopak víc a víc směrovaly do korun. Vzniklá potřeba zajištění měnového rizika byla vyřešena pomoci uzavírání měnových forvardů, což rozhodně zlepšilo spánek obchodnímu řediteli, který dostal zafixovanou obchodní marži. Naopak finančnímu řediteli se spánek zhoršil. Jednak proto, že celou tuto problematiku dostal na starost, ale hlavním důvodem neklidu byla nutnost přecenění forvardových obchodů dle aktuálního kurzu ČNB, jehož důsledkem byla „rozkolísaná“ výsledovka. Jednou z nejvíce nepříjemných konsekvencí je pak skutečnost, že veškeré změny reálné hodnoty forvardu jsou předmětem daně z příjmů právnických osob.

Jak vrátit klidný spánek finančnímu řediteli, aniž by o něj přišel ten obchodní? Odpovědí je aplikace zajišťovacího účetnictví. V našem případě by se jednalo o tzv. cash flow hedge čili zajištění peněžních toků. Tady bych krátce odbočil do teorie a vysvětlil dva základní druhy zajištění:[1]

-          Cash flow hedge (zajištění očekávaného peněžního toku). Cílem je zafixovat peněžní tok a udělat ho nezávislým například na měnovém kurzu nebo úrokové míře. Zajistit jej tak proti měnovému, respektive úrokovému riziku.

-          Fair value hedge (zajištění reálné hodnoty rozvahového aktiva či závazku). Do fair value hedge se pustíme v případě, kdy nás trápí zachování reálné hodnoty položky aktiv nebo závazků, případně tzv. unrecognised commitment. Například se může jednat o hodnotu finančního aktiva (typicky dluhopisu) nebo hodnotu skladových zásob. Při poskytovaní úvěrů jsou totiž často na tyto položky vázány omezující podmínky (tzv. covenanty).

Pro návrat klidného spánku finančního ředitele je potřeba několika klíčových kroků, aby zajišťovací účetnictví bylo možné aplikovat.

Za prvé, přemýšlet o tom, proti kterému riziku se chceme zajištovat. Co nás ohrožuje? Zpravidla půjde o jedno z tržních rizik, jako je měnové, úrokové nebo komoditní (kolísání cen komodit). Třeba kreditní riziko není předmětem zajišťovacího účetnictví. K tomu slouží pojištění, diverzifikace, credit default swapy a jiné.

Za druhé, k zajištění zvolit takový finanční derivát, jehož hodnota se mění opačným směrem než hodnota zajišťované pozice. Ideální (a není nedosažitelný) je tzv. perfect hedge, kdy například růst nákladů v důsledku změny měnového kurzu /úrokové míry/ ceny komodity je plně kompenzován růstem hodnoty zajišťovacího finančního derivátu. V příběhu o kvalitě spánku obchodního a finančního ředitele by pravděpodobně šlo o perfect cash flow hedge, kde růst nákladů na nákup plynu (v důsledku oslabení kurzu koruny) je plně kompenzován růstem hodnoty měnového forvardu.

Volba vyhovujícího derivátu je poměrně snadná, ve většině případů pravděpodobně půjde o:

• úrokové riziko – zajištění pomoci úrokového swapu/forvardu
• měnové riziko – zajištění pomoci měnového swapu/forvardu
• komoditní riziko – zajištění pomoci komoditního forvardu

Za třetí, připravit tzv. zajišťovací dokumentaci, což není nic jiného než dokument, ve kterém popíšeme, proč zajišťovací účetnictví zavádíme, co jsou hrozící rizika a jaké nástroje chceme použít k jejich eliminaci. Zvlášť je třeba posoudit a popsat kreditní riziko protistrany, s kterou finanční derivát uzavíráme. Řekneme, proč si myslíme, že zajištění bude efektivní (jinak bychom se do toho přece nepouštěli), jak tuto efektivitu/neefektivitu budeme měřit (prospektivně a retrospektivně) a co se bude dít v případě, že se zajišťovací vztah nebude vyvíjet podle našich představ (nebude efektivní). Dále zmíníme způsob účtovaní podkladového a zajišťovacího instrumentu. Dokument by měl obsahovat, proč si myslíme, že finanční derivát, který v něm popisujeme, by měl být evidován jako zajišťovací (nikoliv jako derivát k obchodování).

Sečteno podtrženo, je potřeba trochu popřemýšlet a pak myšlenky „hodit na papír“. Doporučuji též vzniklé dílo nechat projít auditorem společností, abyste se vyhnuli případným nepříjemným překvapením při ročním auditu.

Kroky, které jsem popsal výše, jsou nezbytné pro implementaci konceptu zajišťovacího účetnictví. Implementací to ale nekončí. Jsou i úkony, které musí účetní jednotka provádět i během existence zajišťovacího vztahu. K těmto úkonům patři hlavně myšlenkové cvičení koncem každého zúčtovacího období, zda parametry zajištění stále odpovídají podmínkám pro aplikaci zajišťovacího účetnictví, a dále pak retrospektivní test efektivity.

Zpětný test efektivity ukáže, jestli zajišťovací vztah funguje. To znamená, zda změna tržní hodnoty podkladového aktiva/pasiva je stejná jako změna tržní hodnoty zajišťovacího instrumentu, samozřejmě s opačným znaménkem. Pokud je změna stejná, pak je zajištění perfektní (tzv. perfect hedge). Pokud ne, o rozdílu se účtuje tak, jako by se jednalo o derivát k obchodování.

V současné době je možné se k zajišťovacímu účetnictví (a hlavně k posouzení jeho efektivity) stavět dvěma způsoby. Jednak podle staršího standardu IAS 39, jednak  novějšího IFRS 9. Starší standard pokrývá jak mikro (o něm je i tento článek), tak i makro zajištění a jako hranici efektivity zajištění stanoví rozpětí 80 až 125 %. Všechno, co je mimo něj, je považováno za neefektivní zajišťovací vztah a cely derivát se musí účtovat výsledkově.[2] Nový standard je flexibilnější a umožnuje do výsledovky promítnout pouze „neefektivní část“ a zbytek derivátu ponechat v zajišťovacím režimu. Důvodem souběhu dvou standardů je skutečnost, že IFRS 9 zatím nenabízí plnohodnotné řešení pro makro zajištění. 

Jak by aplikace zajišťovacího účetnictví ovlivnila kvalitu spánku finančního ředitele? Předpokládejme, že potřeba zajištění se týká 100 €. Společnost uzavře měnový forvard na nákup 100 € za rok za kurz 25,5 Kč/€.