1. Neplatí náhodou, že opatrnost v případě ocenění (zejména nehmotných) aktiv je vlastně neopatrnost? Deklarované i nedeklarované účetní standardy nabádají k opatrnosti všude tam, kde chybí nějaká možnost objektivní ověřitelnosti faktické hodnoty - příkladem může být přístup na trh, dobré jméno, znalosti získané vlastní činností (ve všech těchto případech může jít o budoucí kontrolovaný užitek, pro nějž byla obětována relevantní část bohatství) nebo již jednou odepsaná, ale nadále sloužící položka hmotného majetku. O opatrnost přitom jde jen "z jedné strany mince": když zamezím možnosti takto (připusťme, že netransparentně) navyšovat hodnotu společnosti, zároveň zamezím možnosti objektivně zaznamenat snižování hodnoty, které by se dělo  na vrub takto nízko oceněných položek. Ocením-li značku nízkou hodnotou, v případě poškození dobrého jména podcením výši faktické ztráty (příklad: trade-off snížení nákladů na materiál za mírné zhoršení vnímané kvality produktu). Neocením-li jednou odepsaný majetek, budu následně trvale podceňovat ztrátu jeho hodnoty dalším stárnutím nebo užíváním (trh silně deformovaný chybně kalkulovanými cenami bez odpisů již fakticky v mnoha oblastech existuje). 

Opravdu hloupá mi pak připadá opatrnost vyjádřená pravidlem „pokud si hodnotou nejsi jist, v žádném případě nepoužívej na místě přesného čísla nějaký odhad – důsledkům nepřesnosti zabráníš použitím čísla „0“" - copak takto dosazená nula  nefunguje stejně jako odhad, pravděpodobně ten nejméně dobrý?

2. Tvorba rezerv by měla být naprosto nepominutelnou povinností všude tam, kde jsou výnosy spojeny s jakýmkoli specificky definovaným rizikem. Jinak pozbývá údaj o výnosu podstatnou část svého informačního významu: Hodnota společnosti může být po řadu období navyšována výnosy s neadekvátním nebo postupně se zvyšujícím rizikem, aniž by to bylo možno ve výkazech jakkoli zjistit, dokud se příslušná rizika neprojeví ve svých důsledcích. 

Z tohoto pohledu by měla být tvorbě adekvátních rezerv věnována v účetních postupech stejná pozornost, jako přesnému zachycení výnosů – mám nesprávný pocit, že tomu tak není?

3. Informační zpoždění se v případě účetních závěrek podle mne dávno stalo obecně neakceptovatelným. V posledních padesáti létech se rychlost možných změn v pozici  obchodní společnosti zvýšila řádově - třeba jen díky rychlosti přesunů majetku elektronickou cestou. Zpoždění, s jakým dostáváme účetní zprávu o stavu společnosti, se ovšem spíše zvýšilo. Ano, trh na zveřejnění účetních výsledků stále ještě čeká a reaguje, ale zpravidla k tomu má příležitost až dávno poté, co zohlední všechny jiné informace – role objektivního zachycení stavu společnosti prostřednictvím účetních výkazů díky tomu nepochybně klesá. Jaký význam má údaj o výši dluhu, hovořící o situaci před několika měsíci – v lepším případě? Ratingy s ním ovšem pracují… Navzdory kolosální pozornosti, která se účetnictví doposud věnuje, hraje hlavní roli při prodeji společnosti na  veřejném trhu diskontovaný odhad budoucího cash-flow. Ten získáte odhadem, v lepším případě zohledníte určitou extrapolaci EBITDA - účetního ukazatele, který má k účetnímu zisku stejně daleko, jako tržba za koncert bez muzikantů.  Při neveřejných prodejích jakoby due dilligence neměla navázat na účetní výkazy - svým rozsahem spíš znovu počítá aktuální hodnotu společnosti (vytváříme další „zrychlenou“ účetní závěrku, v níž hrají původní výkazy okrajovou roli). Domnívám se, že v obou těchto případech je zpoždění účetních informací jednou z hlavních příčin. 

Nejsme tedy s těžkopádnou účetní závěrkou už ve slepé uličce a nepotřebujeme něco mnohem rychlejšího? – i když vím, že nic takového si zatím neumíme představit, není i tak už čas to  hledat?

RNDr. Tomáš Nekvapil
Po studiu oboru Matematická analýza na Masarykově univerzitě v Brně absolvoval roční kurz „Bankovnictví“ na VŠE v Praze. Působil jako ředitel pro ekonomiku, IT a organizaci střídavě v bankách, finančních institucích a strojírenských podnicích. V období fúze s IPB v roce 1998 byl vrchním ředitelem pro IT a vnitřní řízení Banky Haná, zastával post ekonomického ředitele akciové společnosti Kordárna a od roku 2002 pracoval jako finanční ředitel v akciové společnosti Tusculum, kde byl zodpovědný za projekty procesního řízení, ABC rozpočtování a implementaci informačního systému. Od června 2004 působí jako nezávislý konzultant. Realizoval četné projekty, zaměřené na plánování, kalkulace nebo strategické řízení a rovněž workshopy v oblasti controllingu a financí pro řadu významných firem v České republice a na Slovensku. Aktivně publikuje v časopisech CAFINews, CFO world a také na webové stránce www.financni-manazer.cz. Je autorem publikací „Neptejte se účetních, jak řídit náklady“ (2011), Rychlokurz podnikových financí pro manažery a jednatele firem (2016). Vydal rovněž sbírku Mikroekonomických fejetonů (2014). Je předsedou dozorčí rady České asociace pro finanční řízení (CAFIN).