Výnosy naruby.

Na úvod několik novinových titulků z poslední doby:

 „Ano, ani já tomu nerozumím. Navíc jsem tvrdil, že to možné není.“ Napsal v srpnu tohoto roku hlavní ekonom třetí největší Dánské banky (Jyske Bank) Mikkel Høegh v doprovodném dopise k nabídce záporného úročení minus 0,5 % p. a. pro hypotéku se sedmi a desetiletou fixací.  V červnu tohoto roku přišla Švýcarská UBS s prohlášením, že od listopadu 2019 uvalí záporný úrok ve výši 0,75 % p.a. na účty se zůstatkem větším než 2 mil CHF. Záporné výnosy německých a slovenských státních dluhopisů, ploché až inverzní výnosové křivky jsou dalšími důkazy, že od konce roku 2015 žijeme v období velice nízkých až záporných úrokových sazeb.

Tato selskému rozumu a ekonomickým modelům odporující realita zásadním způsobem nabourává rozhodovací proces homo economicuse. Místo úvahy „odložím dnešní spotřebu ve prospěch spotřeby budoucí a za to dostanu zaplaceno“ přichází úvaha „kolik mě bude stát odložit dnešní spotřebu ve prospěch spotřeby v budoucnu?“. Politika ECB spolu s dalšími centrálními bankami států EU nás zkrátka nabádají k tomu, abychom utráceli raději tady a teď, než spořili. Tento makroekonomický paradox má neblahé následky v první řadě pro finanční produkty, podstatou kterých je dlouhodobé spoření. Jedním z nich je spoření na penzi v tzv. účastnických fondech (Doplňkové penzijní spoření).

Dopad na konzervativní střadatele.

Nejvíce na nízké sazby doplácejí konzervativní účastnické fondy včetně těch transformovaných (smlouvy o penzijním připojištění uzavírané do roku 2012). Právě v těchto fondech se nachází až 90 % prostředků, které Češi spoří na staří.

Co znamená, že německé nebo slovenské dluhopisy mají zápory výnos nebo že výnosy českých státních dluhopisů se dlouhodobě pohybují na historických minimech (v ČR už naštěstí nad nulou, ale stále velmi nízko)? A proč by to mělo zajímat lidi, kteří ve třetím důchodovém pilíři spoří na staří?

Překoná-li fond inflaci či nikoliv se pochopitelně odvíjí od toho, do jakých tříd aktiv se investuje. Penzijní fondy shromažďuji prostředky účastníků a investuji je na finančních trzích. Vzhledem k regulačním omezením drtivá většina těchto investic směřuje do státních dluhopisů (u velmi konzervativních fondů až 90 % portfolia). Jinými slovy fondy vybrané peníze půjčují státu. Fond je věřitel a stát je dlužník. Kolik dlužník (stát) za půjčku věřiteli (fondu) zaplatí, záleží mimo jiné hlavně na kvalitě dlužníka a také na tom, kolik subjektů na trhu je ochotno tomuto dlužníkovi půjčit. Oba faktory nahrávají velmi nízkým (hluboce pod úrovní inflace) sazbám, za které si může český stát půjčovat. Jednoduše řečeno, státní rozpočty většiny evropských zemi si pomáhají na úkor konzervativních střadatelů. Důvodem jsou extrémně nízké výnosy v Eurozóně a politika záporných sazeb ECB, která má základní sazbu nastavenou na -0,4 %.

Na grafu je vidět, jak v roce 2016 nastává zlom v souboji konzervativních (transformovaných) fondů s inflací. Právě tento rok byl jako první po celou dobu poznamenán zápornými výnosy v ČR. 

Jaké plynou závěry po penzijní společnosti, účastníky a stát?

Penzijní společnosti by měly ve svojí komunikaci ohledně zhodnocení konzervativních fondů vzít v úvahu i tento aspekt. Poukázat na to, že porovnávat výkonnost konzervativních fondů s inflací je nekorektní vzhledem k výše popsaným skutečnostem. A zaměřit se na porovnání s výnosností alternativních konzervativních strategií spoření.

Jaké  jsou tedy alternativy? Můžeme utrácet, jakmile něco vyděláme, tím se nejlépe „vyhneme“ inflaci, je to ale také „nejlepší“ cesta, jak nemít žádnou rezervu, ať už na stáří nebo na cokoliv jiného. Co tedy má v nabídce průměrný konzervativní investor, který se rozhodl nehledě na související náklady upřednostnit budoucí spotřebu vůči té současné? Může spořit v bance, což určitou alternativou k penzijnímu spoření je. Banky sice na spořicích účtech nabízí srovnatelný úrok (zpravidla na omezenou výši vkladu), ale bez statní podpory v podobě státních příspěvků a daňových úlev.

Investiční životní pojištění je také jednou z možností. Zhodnocením sice odpovídá výkonům konzervativních penzijních fondů (investují totiž do stejných finančních instrumentů), ale vzhledem k absenci státních příspěvků nemůže „životko“ penzijním fondům v celkovém zhodnocení konkurovat. Obdobně je to i u stavebního spoření.

Účastníkům nezbývá nic jiného než přijmout novou ekonomickou realitu a přizpůsobit jí svoje chování. Buď akceptovat zhodnocení pod inflaci a vnímat ho jako „cenu“ za zajištění na stáří (vzhledem ke zpomalení ekonomik se s výraznějším růstem úrokových sazeb v nejbližší době počítat nedá), anebo se poohlédnout po dynamičtějších investicích, případně zvážit prostřední cestu v podobě strategií životního cyklu.

Státní podpora je za současné makroekonomické situace klíčová pro rozvoj třetího penzijního pilíře. Otázkou zůstává valorizace státních příspěvků vzhledem k inflaci. Inspiraci bychom mohli najít například v Izraeli, kde stát emituje speciální (určené výhradně penzijním fondům) dluhopisy garantující pevný výnos navýšený o inflaci.