„To znamená, že ta budoucnost může být taková, že by mohla EU existovat, ale s kom- petencemi, které jsou posunuty směrem k regionům?“

Prof. Zelený: „Ono dříve se tomu neříkalo EU, ale Evropské hospodářské společenství a to bylo dobré. Bylo založené na výhodách, které byly dojednávány nikoli politiky a diplo- maty, ale podniky. Jediné, co bych ještě rád viděl, je posílení NATO. Máte silnou ekonomiku a silnou obranu a ten zbytek těch pravomocí v rukou regionálních a lokálních ekonomik. Ale to se ztratilo. Dneska už to nikdo nemůže vzkří- sit. EHS a NATO by úplně stačilo. Měli bychom o 50 % méně bolení hlavy, než máme dneska.“

V další části vystoupení se téma rozhovoru zaměřilo na akademickou sféru. Zajímavé bylo srovnání přístupu studentů v různých zemích. Profesor Zelený, který učil na třech kontinentech, v Evropě, Americe a Číně, uve- dl pozoruhodnou vlastní zkušenost:

„Když jsem začal učit v Číně, tak jsem byl zaražen tím, že studenti měli ohromný hlad po znalostech. Došlo to tak daleko, že když jsem prostě neměl čas a přišel jsem s tím, že přednáška odpadne, tak najednou zvedli  ruce a ptali se, jak to, že nemám čas a že mo- hou přijít i v sobotu. Já jsem říkal, že v sobotu mám schůzku s rektorem a to bude důležité a oni, že přijdou v neděli ráno. Já se těšil na víkend a namísto toho jsem musel naklusat v neděli v sedm ráno a dokončit témata, se kte- rými počítali. Když jsem podobnou věc oznámil na americké univerzitě, na Columbia, tak tam to bylo přijato s rozpaky. Ti studenti se styděli, že to přijímají, že to odpadá, ale byli v klidu. Když jsem přišel do Zlína, tak jsem se taky dostal do této situace. Tam to bylo přijato s potleskem…“

Následující postřeh pana profesora byl záro-veň kritickou připomínkou:

„Když jsem učil na různých univerzitách v různých zemích, setkával jsem se se způ- soby myšlení a knihami a materiály, které byly pro mě nové. Pak nastala globalizace. Globalizace znamená, že se podniky začaly přesouvat do oblastí s nižší cenou pracovní síly a tím se začal svět rozmělňovat v tom smyslu, že se po světě začaly učit tytéž věci. Jak v Číně, tak v Americe se učí ze stejných učebnic. Učí se stejné doktríny, hlavně ekonomické a spole- čensko-politické. Došlo k vyrovnání a ti studen- ti se také začali více a více podobat. Ty rozdíly, které jsem zmiňoval, už nejsou tak markantní. Dneska by mi zatleskali i v Americe i v Číně. Došlo ke zpodobnění toho, co se svět učí. Světové učení se stalo monokulturou. A jak víte, monokultura není zrovna to nejlep- ší, co komplikované situace vyžadují. Když se vám do monokultury dostane škůdce nebo problém, tak vám padne to celé žlutě kve- toucí pole, a proto ten svět potřebuje opak. Potřebuje, aby každá škola učila něco trošku jiného. Abychom měli diverzitu. Abychom byli jako příroda. Příroda nesnáší monokul- turu. Ničí ji. Funguje po miliardy let, právě proto, že má diverzitu. Až nám zmizí diver- zita z myšlení a ze znalostí, tak potom, když se stane něco nepředvídatelného, tak nevíme, co máme dělat. Možná cítíte v dnešním světě velikou míru bezradnosti. Ať se obrátíme, kam se obrátíme, všichni se učili stejné věci. Všichni mají stejný pohled, keynesiánský nebo mo- netaristický. Intervence státu do ekonomiky. To všechno je monokulturní. To máme všude. To dělají Američané, hned to dělá Evropa i Japonsko. Protože nemají nic jiného. Já jsem velký zastánce diverzity. Já si myslím, že ideální by bylo, kdyby univer- zity dostaly svobodu a nebyly podřízené akre- ditačním komisím, které říkají, tohle nemůžete dělat, protože to nikdo nedělá. Vy musíte dělat to, co dělají všichni. Aby ta společnost měla zásobník různých typů myšlení, které se můžou hodit, když nastanou těžké časy.“

Na globalizaci samotnou má profesor Zelený originální a kritický názor, který se nerozpa- koval přítomným objasnit takto:

„Globalizace má tu nevýhodu, že je omeze- ná. Ten odchod do zahraničí sám o sobě vede k tomu, že se láce začne zvedat. Globalizace začne upadat. To je fáze, ve které se nachází- me. Vyrobili jsme na druhém konci světa a pak to vezli v lodích. Naše děti si budou myslet, že jsme se zbláznili. Když jsme vozili po světě hotové výrobky místo toho, abychom vyráběli co nejblíže zákazníkovi. Samy o sobě to jsou automatické systémy. Globalizace nutně skončí a vymizí z našich životů. Po globalizaci přejde důraz na regionální a lokální systémy. Dnes ty technologie vidíte sami, jak jsou úžasné. Malé, flexibilní. Máte tiskárnu na stole. Lokální firmy budou vybave- ny schopnostmi poskytovat potřebné produkty pro tu lokální komunitu. V tomto smyslu budou autonomní a méně závislé na okolí. Budou zá- vislé na okolí z hlediska znalostí. Třeba ten di- gitální zápis, který je nutný jako vstup, můžete klidně prodávat po světě. Světové hospodářství bude existovat, ale nebudeme převážet auta a traktory. Nejblíže k tomu má Švýcarsko. Tím, že se dokázalo ubránit druhé světové válce, nepropadlo centralismu a udrželo sebeřídící kantony. Mají silné samosprávy a každý ten kanton má dokonce svoji ústavu. Co vzniklo ve středověku, tak to přetrvalo průmyslovou fázi. Nevzdali se toho a dnes jsou nad věcí. Tam přesně ten svět směřuje. Do těch malých flexibilních sebeřídících samospráv.“

Jako určitý protiklad současného globální- ho podnikání a zároveň inspiraci pro české podnikatele vidí profesor baťovský model, jehož studiu se také dlouhodobě věnoval. V této souvislosti zmínil také Baťův způsob vzdělávání, podnikatelskou univerzitu, kde si „studenti nečtou o podnikání, ale podnikají“. K otázce využití Baťových myšlenek podotkl náš host následující:

„Baťové byli jedni z nejúspěšnějších podniků na světě vůbec v té době. Během krize oni vzkvétali. Proč se Baťovský přístup v zemi původu neujímá? Když jsem se vrátil z USA v 90. roce, byl jsem přesvědčen, že jediné, co potřebujeme, je napojit se na baťovské tradice. To jsem byl naivní. Absolutně jsem to nepřečetl. Pak jsem se uvědomil, proč jsou takové potíže. Baťové byli soukromou firmou. Nedovolili, aby se na burze dělaly machinace s jejich akciemi. Baťové nevyváželi boty, ale celá produktivní města, která vyvážela boty, a to nejblíže zákazníkovi. Oni nechodili za lev- nou pracovní sílou, aby dovezli boty z Číny zpět do Čech. Vytvořili město, dnes bychom řekli digitální město nebo znalostní město. Dokázali dát práci, ubytování, lékaře, zábavu. Postavili jich po světě 70. Já jsem před dvěma lety byl v Brazílii s šéfy českých podniků a šli jsme se na jedno podívat. V Brazílii jich je sedm. Do dnes jsou plně funkční. Všechny krásně navržené, jednoduše. Všude samé pomníky a plakety. Baťa, Baťa. Byl pro ně nezapomenutelný. Byli jsme ohromení. Jak někdo z Čech šel do brazilské džungle a neměl nic jiného na práci než postavit sedm měst. Žádný z těch šéfů si neuměl představit, jak by na to šli. Jak se staví město, aby to byl produktivní celek. Já se snažím podniky propojit tak, abychom získali sebevědomí a schopnost postavit město s moderními prostředky. Účel je, abychom vyváželi tyto celky do oblastí, co nejblíže zá- kazníkovi. Dnes máme neuvěřitelné technolo- gie. My nemusíme mít jeden produkt. Můžeme mít tiskárnu, která může jít z jednoho produktu na druhý během vteřin. Jde o to, jestli se poda- ří, abychom místo blatníků a traktorů vyvezli něco, co má přidanou hodnotu. My tyhle odka- zy máme v Čechách, jak na tu podnikatelskou univerzitu, tak na ta města a vyrábíme blatníky. Navíc to vyrábí firmy, které nám nepatří. Tohle je problém. Já to můžu udělat s lidmi, které jsem si tady vybral. Už to k tomu směřuje a určitě ještě za mého života se dožiju toho, že budeme stavět tyhle věci, ale že bychom na univerzitách a ve školách učili, jak řešit pro- blémy tohoto typu, tak to říci nemůžu.“

 „Vy jste říkal, že je relevantní mít vlastní podnik, který vlastní lidi z daného státu, regionu. My jsme v Hospodářské komo- ře v kraji Vysočina v loňském roce dělali rozsáhlý výzkum na 210 podniků větších než 50 zaměstnanců, což je v našem regionu re7lativně dobrý projekt. Snažili jsme se tam popsat vztah firem, které jsou vlastněné vlastníky žijícími v našem regionu a jejich vztah do různých oblastí našeho regionu, do školství, nejen učňovského, ale i středo- školského i vysokoškolského, vztah k obcím a aktivitám na strukturu nákladů. Musím potvrdit to, co jste říkal. Je to měřitelný vliv, kdo ten podnik vlastní. Když ho vlastní lidi z regionu, tak ten podnik je jiný, než když ho vlastní někdo ze zahraničí…“

Prof. Zelený: „To je skutečně tak. Vlastnictví je jedna z nejdůležitějších funkcí, a proto bylo velmi zdrcující, když v 90. letech Klaus prosazoval prodej a říkal, že je to vlastně jedno, komu to patří. A lidi tomu uvěřili, že je to jedno. Není to jedno. Vlastnictví bylo zanedbané ve studiu podniku a managementu a i ekonomiky. Vlastnictví je základ. Všechny neúspěšnější ekonomiky zdůrazňují roli vlastnictví. Když si to vezmeme historicky, tak to není tak dlouhá doba, co jsme to zanedbali, a budeme se z toho těžko dostávat. Vy neučíte ty role vlastnictví, neučíte funkce. Co bude subdodavatel dělat? Jeho nemůže zajímat, jak se hledají trhy, jak se jedná se spotřebiteli. Dnes se tomuto druhu výroby říká výroba jako služba. To je služba. Poskytujete výrobní činnosti.“

„Kde vezmete mladé začínající podnikatele? Když děti dnešních padesátníků, čtyřicátníků nechtějí podnikat. Radši se nechají někde zaměstnat…“

Prof. Zelený: „To je vina těch dětí? Já vám, řeknu proč. Ubrousku, prostři se, hrnečku, vař. Hloupý Honza jde do světa. Kde byl a co tam dělal,   není součástí pohádky. On řekne: ´Mámo, už jdu.´ Ona: ´Ano, Honzíčku, buchty napeču.´ Nejchytřejší pohádková bytost je stará babka, která nese na zádech nůši s dřívím. To je zdroj moudrosti a ona nese to dříví do lesa, ne z lesa. Pak se divíte, kde jsou ti podnikatelé. Ty mladé mozky by měly být trénovány už od školky starat se samy o sebe, jak řešit problémy. Ne řešit problémy, které už byly vyřešeny. Řešit problémy, které nikdo nikdy nevyřešil. Udělat tým. Vědět, co je spolupráce. Tohle neděláme. Vy se ptáte, jak bych to dělal. Tak, jak jsem teď popsal. Už od školky by se děti učily, jak přemýšlet, jak řešit problémy, jak být nezávislý, jak pracovat v týmu, jak rozpoznat plagiát, jak poznat lež na internetu. Jak dát dohromady tým, aby z nich nebyli Hloupí Honzové. Pomůže mi ta mediální sféra? Nepomůže. Naopak lidi vymyslí ještě dražší pohádky, ještě výpravnější. Pak na to koukají jen čtyřicetiletí a padesátiletí. Nemyslím to tak, jak to říkám. Jen to dra- matizuji, abychom si uvědomili, proboha, co děláme. Pokřikuje se, že jedním z nejslav- nějších výtvorů naší filmové a televizní tvorby je takzvaná česká pohádka. K čemu to je? Komu to co dá?

Prof. Ing. Milan Zelený, Ph.D

____________________________________________________________________________________

je exulant, světoběžník, profesor, Čech, Američan, autor, sedlák, českobratrský „beran“ a „Svobodný Pán“ z Kluckých Chvalovic a na Smrčanech, globální profesor, zahradník, systémový vědec, ekonom, Newyorčan, Žižkovák, slávista, poradce, kouč, ronin, hledač, matematik, biolog, otec, syn, milenec a přítel, historik, voják, čtenář, „bývalý“ fotbalista, basketbalista, softbalista a tanečník, vyprávěč, trémista, suverén a samotář, milov- ník všeho autentického a originálního, nepřítel všeho masového a nepůvodního; prostý, skromný, náročný, nostalgik i vizionář.

 ______________________________________________________________________________________