Také jste žasli nad rychlostí, s jakou se náš svět dokáže přepnout do scénáře katastrofického filmu? Bez varování, bez vstupenky do multiplexu, kterou byste si nejprve někde museli koupit. A bez možnosti se rozhodnout, jestli takový film vidět chcete.  

Katastrofické filmy doby předvirové jsou další zřejmou obětí koronaviru Covid-19. Jsem přesvědčen, že je už nikdy nebudeme nahlížet stejnýma očima. Se stejným: „Hmm, to se podívejme, jak se věci dokážou rychle vyvinout. Zajímavá představa…“ S pytlíkem popcornu na kolenou a jistotou, že hrůza končí, jakmile vyjdete ze sálu. 

Že by posílení spočívalo právě v poučení? Určitě o tom, jak málo stačí, aby náš pravidelný vlak vykolejil.  

O tom, jak moc jsme závislí na podivném ukazateli s děsivým názvem smrtnost. Který by – v případě hodnoty o řád větší (a kdo říká, že takový být nemohl?) znamenal totální, neřešitelnou zkázu. Útěk lékařů z nemocnic, policistů z ulic a politiků nevím odkud - možná však tuším kam. 

O tom, jak je i nejrychlejší vývoj sofistikovaných řešení příliš pomalý – a o tom, jak se v krajních případech ukážou užitečnými jednoduché kroky – neefektní, nedokonalé, ale kupodivu funkční. Ekonomie v praxi. Snížit riziko, nevycházet, nepotkávat se a když, tak s kusem látky na obličeji. A něco z fyziky navrch: Elementární překážka v proudění kapének zaskočí tam, kde nanotechnologie nestíhají.  

A snad i o tom, jak se dá porada zvládnout přes Skype – copak někomu chybí to únavné poposedávání na židlích v zasedačce? Na rozdíl od večeře s přáteli, pokud si nemusíte držet dvoumetrový odstup.  

Přátelé, známí… nejspíš to byli právě oni, kdo vás v nesnázích vybavili vlastnoručně ušitou rouškou. Bez nároku na vděčnost, jen tak, potichu vhozenou do vaší poštovní schránky. Podivný vetřelec velikosti desetiny mikrometru nás dokázal ještě trochu přiblížit - k sobě navzájem i k pevné zemi.  

Ukončete nástup, dveře se zavírají. Vlak se rozjede co nevidět.  

Příští stanice – doba povirová.  

 Tomáš Nekvapil