Ekonomika zpomaluje, příjmy státního rozpočtu nebudou růst tak, jak se očekávalo, naopak tlak na státní výdaje se zvyšuje.Tahle charakteristika platí nejen pro letošní rok, ale také pro rok 2009. Pravda, tehdy špatné zprávy přicházely o dost dřív a byly z různých důvodů mnohem horší. Ale srovnat tyto dva roky, které od sebe dělí rovných deset let, vůbec nebude na škodu. Posuňme se ale nejprve do roků, které předcházely, poskytne nám to lepší celkový obraz.

Státní rozpočet 2008 a 2018
Státní kasa skončila v roce 2008 v deficitu necelých 20 miliard korun. Otevíralo se šam- paňské, tehdejší ministr financí Miroslav Kalousek se dokázal značně přiblížit kýženému vyrovnání příjmů a výdajů. Původně byl přitom schodek naplánovaný na 70,8 miliardy korun. Deficit se tak nakonec proti plánu podařilo srazit o více než 50 miliard korun. Příběh roku 2018 začíná velmi podobně. Státní kasa skončila v tom roce v přebytku téměř 3 miliardy korun – co se nepovedlo Kalouskovi, povedlo se ministryni Aleně Schillerové. Když pomineme přebytek z roku 2016 způsobený především penězi z evropských fondů, byl to první kladný výsledek státního rozpočtu od roku 1995 (tehdy kladné saldo činilo přes 7 miliard). Původně plánovaný schodek 50 miliard se tedy podařilo zlepšit o více než 50 miliard korun. Podobnost je až úsměvná, ale je tu také jeden velký rozdíl. V roce 2008 byly výdaje rozpočtu o 23 miliard nižší, než se plánovalo, v roce 2018 naopak o 36 miliard vyšší.

Státní rozpočet 2009 a 2019
Další podobnost: V roce 2009 měl být schodek státního rozpočtu 38 miliard, letos 40 miliard. Před deseti lety nakonec skončilo hospodaření státu v deficitu přes 192 miliard korun. To byl rekordní schodek, v historii České republiky nikdy větší nebyl ani před, a zatím ani potom. Výsledek letošního hospodaření vlády teď samozřejmě neznáme. Ale za březen byl v deficitu 6,27 miliardy, což je nejhorší číslo od roku 2012, kdy česká ekonomika byla v recesi. Navíc byl letos už rozpočet vylepšen penězi z tzv. privatizačního účtu. Bez nich by byl rozpočet za první tři měsíce letošního roku v deficitu přesahujícím částku 24 miliard. A to je třetí nejhorší dílčí výsledek za celou historii České republiky, dokonce o mnoho horší než v březnu roku 2009.

Ekonomická situace
Rozpočet na rok 2009 začala vláda plánovat při odhadu růstu hrubého domácího produktu o 4,8 procenta. Ještě v únoru 2009 ministr financí Kalousek odhadoval růst HDP o jedno procento, to už se však množily pesimističtější scénáře. Nejpřesnějším se ukázal ten vůbec nejpesimističtější, který přinesly odbory. Hrubý domácí produkt se v roce 2009 nakonec propadl o 4,7 procenta. A to pak jde všechno ráz na ráz. Zatímco při doznívajícím boomu v roce 2008 klesla míra nezaměstnanosti ke čtyřem procentům, na konci první vlny recese během začátku roku 2010 už byla dvojnásobná. Rozpočet na rok 2019 vláda plánovala při odhadu růstu hrubého domácího produktu o 3,3 procenta. Letošní dubnová makroe- konomická predikce vlády odhaduje růst o 2,4 procenta, přičemž dosud každá predikce odhad pro letošek zhoršila. Bude tento trend pokračovat?

Výdajové běsnění
Ne, tak daleko jako v roce 2009 to s českou ekonomikou letos téměř určitě nezajde a tím pádem ani se státním rozpočtem. Vzhledem k vývoji se však naskýtá dobrá příležitost si připomenout, co jsme si po nejhlubší recesi v historii České republiky slibovali: "V dobrých časech budeme šetřit, abychom měli z čeho ekonomice pomáhat v časech zlých." Do té doby to totiž bylo přesně opačně. Vrchol ekonomického boomu byly roky 2006 a 2007. Zároveň to byly roky, které přinesly největší meziroční zvýšení výdajů státního rozpočtu v dějinách ČR (o 98 mld. v roce 2006, o 72 mld. v roce 2007), pomineme-li rok 1993. Naopak po příchodu krize měl státní rozpočet třikrát po sobě (2010 až 2012) nižší výdaje než o rok před tím, což mnozí kritizovali jako další impulz ke zpomalení hospodářství. Tento vývoj měl být poučením.

Ale jak se pokrizový slib daří naplňovat?
Sotva se česká ekonomika z krize oklepala, začaly výdaje zase rychle narůstat. Do statistik sice výrazně promlouvá tok peněz z fondů EU a financování projektů, trend je ale jasný – rekordní navýšení výdajů z roku 2006 (tehdy to byl následek předvolebního hlasovacího šílenství v parlamentu) překonal až loňský rok, tedy opět doznívající vrchol ekonomického boomu. Výdaje státního rozpočtu loni meziročně vzrostly o 121 miliard korun. Plán výdajů na příští rok je vyšší o dalších 105 miliard.

Tomu všemu předcházelo rychlé zvyšování důchodů, aniž by se provedla jejich reforma (dokonce se zrušilo něco, co reformu alespoň vzdáleně připomínalo), zvýšení platů státních zaměstnanců, masivní nabírání státních zaměstnanců i zvyšování různých dávek. A zdá se, že tento tlak na výdajové stránce rozpočtu dosud zdaleka neskončil. Vzhledem k tomu, že se z vlády slova o šetření začala ozývat až nyní v okamžiku, kdy statistici hlásí horší čísla ekonomiky, je velmi pravděpodobné, že si v menší míře zopakujeme to, z čeho jsme se nepoučili. Český stát znovu prohýřil boom, ve fázi poklesu bude opět škrtat.

Dluhy tehdy a nyní
Ekonomický propad v roce 2009 přišel zejména ze zahraničí. Rozbuškou byla hypoteční krize v USA, která se finančním systémem začala šířit do Evropy. Kvůli riskantním investicím krizi těžce odskákaly banky, kterým pomáhaly státy, jež však se svým hospodařením byly často v podobných problémech. Finanční krize se brzy přelila do reálné ekonomiky, a tak dorazila i do Česka. Zároveň evropské státy ukázaly, jak zlé to může být, když se v dobrých časech nešetří na krize, jakou byla tato. Předlužené evropské státy se ocitly na pokraji bankrotu, Evropská unie pak v některých zemích volila velmi neortodoxní metody, jak zabránit jeho formálnímu vyhlášení. Evropská centrální banka při tom překročila mnohá tabu, včetně nákupů nekvalitních státních dluhopisů. Symbolem této evropské dluhové krize se stalo Řecko. V roce 2009 měla tato země veřejný dluh ve výši 126,7 procenta HDP, o rok později 146,2 procenta. V tomto roce dostala první půjčku MMF a EU: Byla mimořádná a už se nikdy neměla opakovat, stejně jako několik dalších mimořádných a neopakovatelných půjček v následujících letech…

V roce 2018 bylo Řecko od záchranného mechanismu odpojeno. Jak velký byl tedy po tomto úspěchu loni řecký veřejný dluh? Podle Eurostatu 181,1 procenta HDP, tedy podstatně větší než na začátku krize. Podobný příběh je Portugalsko. V roce 2009 mělo dluh 83,6 procenta, v roce 2011, kdy se dostalo do záchranného programu, 111,4 procenta. Loni splatilo záchranné půjčky, ale dluh byl 121,5 procenta HDP. Znatelně vyšší dluhy než na začátku krize mají také další dvě problémové země – Španělsko a Itálie. V roce 2009 byl celkový veřejný dluh zemí Evropské unie 73,6 procenta HDP (61,6 procenta v roce 2008), země eurozóny dlužily 78,7 procenta svého HDP (v roce 2008 69,4 procenta HDP). Na konci loňského roku tato čísla dosáhla 80 procent, respektive 85,1 procenta HDP. Evropa je na tom z hlediska dluhů relativně hůř.

Zdravá skepse
Přitom z evropské ekonomiky přicházejí vesměs špatná čísla. V posledním čtvrtletí loňského roku klesl HDP V Řecku a Itálii, německý růst byl na nule. HDP v EU i v samotné eurozóně výrazně zpomaluje i meziročně.

A je tu ještě jeden údaj, u kterého bychom měli zbystřit. Naprosto zásadní roli ve velké recesi sehrály centrální banky. Evropská centrální banka srazila svou základní úrokovou míru z 3,75 procent v roce 2008 na nulu v roce 2016, aby podpořila ekonomiku. Jenže na nule je stále, prostor pro uvolňování měnové politiky standardní cestou je tedy teď mnohem menší.

Česká národní banka začala snižovat základní úrokovou sazbu také z výše 3,75 procent v roce 2008 prakticky na nulu v roce 2012. K tomu ještě přidala oslabení české koruny. Od roku 2017 sazbu alespoň pomalu zvyšuje ke dvěma procentům. Ačkoliv Česko patří nejen v tomto ohledu k zemím s lepším stavem ekonomiky a nižšího zadlužení, už víme, jak velké dopady může mít silný náraz zvenku. A Evropa na krizi rozhodně připravena není. Předvídání krize se v posledních letech stalo mezi ekonomy oblíbenou disciplínou. Mnozí ji věští už několik let a stále ji čekají v řádech několika měsíců. Časem taková varování přestaneme vnímat, a tak se může stát, že situaci znovu podceníme. Nemusí dojít ani k bůhvíjak velké ekonomické krizi. Situaci veřejných rozpočtů v Evropě však i malá krize může poslat za hranici udržitelnosti a to pak bude mít další dopady. Čísla hovoří jasně.