rozhovor

Dnes odpovídá...
Václav Novák: „Lidé jsou ochotni dřít, dáte-li jim jejich příběh.“ 1. část

Když se řekne krizový manažer, mnozí z nás si na žádného nevzpomenou. Úspěch, jakým je krok stranou těsně před propastí, se většinou do historie nezapíše – slávu sklidí jiní, kteří přijdou později. Pokud vás nějaké jméno napadlo, tipovala bych, že je to Václav Novák. Člověk, který byl při svých angažmá krok před propastí už mnohokrát a mnohokrát – víceméně tiše – uspěl. O krizovém managementu přesto nehovoří jako lovec o svých trofejích, připomíná spíš matematika, který se usilovně snaží defi

Václav Novák: „Lidé jsou ochotni dřít, dáte-li jim jejich příběh.“ 1. část

_______________________________________________________

„Matematiku jako obor miluju, ale nejsem žádný velký  matematik, prostě ji mám rád. Mám rád logiku, jasnost, přesněji vztahovou jasnost v matematice. Jedna z mých oblíbených matematických vět je až skoro tautologie a říká: ‚Má-li rovnice řešení, dá se vyřešit.’“

_______________________________________________________

 

VN: Matematiku jako obor miluju, ale nejsem žádný velký matematik, prostě ji mám rád. Mám rád logiku, jasnost, přesněji vztahovou jasnost v matematice. Jedna z mých oblíbených matematických vět je až skoro tautologie a říká: „Má-li rovnice řešení, dá se vyřešit.“ A to, jestli má řešení nebo ne, je do značné míry
otázka víry. Jistou podobnost vidím (spatřuji) v kriminalistice. Dobrý kriminalista neví, kdo je pachatel , ale má pocit, že případ vyřeší. Za pocitem přijde intuice, jak to asi bylo, a pak už jenom velmi exaktně, brutálně, tvrdě, postupně hledá cestu, jak vše dokázat. V byznysu je situace úplně stejná. (…) Když přijmu základní
myšlenku, že se dá problém vyřešit, pak už jenom hledám cesty k jeho (vy)řešení, a ono se to skoro vždy povede. Ne vždycky, ale téměř  vždycky. Nemám na mysli pouze byznys, protože byznys je jen část života. Život je 360 stupňů kolem nás a byznys je jeho určitá výseč. Myslím si, že to tak funguje téměř v každé oblasti. Když prostě věřím, že se mi něco povede, ta víra je podpořena maximalizací výkonu, který projektu (problému, věci, záležitosti, vizi, …) mohu dát…

V následujícím rozhovoru kladla otázky Olga Cechlová:

OC: Když to vezmu z pohledu byznysu, potřebujete určitý druh optimismu, který je daleko nakažlivější než víra. Než člověk začne „věřit“, trvá to podle mne delší dobu. Když jste přišel do nějaké firmy, musel jste
získat na svou stranu lidi, které potřebujete. Jak jste na to šel?


VN: Kdybych se sám sebe zeptal – já se ptám relativně často –, co si myslím, že umím opravdu dobře, pak bych odpověděl , že umím strhnout lidi. Ptám se: Čím to je? Lidi (na druhé straně, ve firmách, které zachraňuji, …) moc nezajímá můj svět. Zajímá je jejich svět. Já jim namaluju jejich svět tak, aby byl i mým světem. V rámci jejich světa mi oni odevzdají energii, která mi nepatří. Odevzdají mi ji dobrovolně, ale já jim ji zase vrátím. V obraze , co pro ně namaluju. Takže to je výměna energií. Důležité je, že energie, o kterých hovořím, jsou pozitivní. Zmínil jsem, že mám velmi kladný vztah k matematice. Totéž platí i o fyzice. Nejsem ani super fyzik, ani matematik. Já jsem oba obory jenom studoval a velmi si jich vážím. Teď budu mluvit trošku filozoficky, ale ve skutečnosti v konkrétním případě to tak funguje. Celý svět kolem nás je hmota nebo energie, a ty se mění jedna ve druhou. My se snažíme – teď se bavím nejen o byznysu, ale i o tělu i o čemkoliv jiném – abychom vzali kus hmoty, obohatili ji o energii a tím jsme zvýšili její hodnotu. Nejen užitnou, ale zejména tržní – tak, aby byl někdo ochotný za ni zaplatit. Ze všech energií, o kterých se můžeme bavit, že do toho (do zvýšení hodnoty) dáváme (investujeme) – můžeme dávat (vkládat, investovat) energii elektrickou, kinetickou, chemickou podle toho, jak je nazveme – je nejdůležitější ta lidská. Z lidské je pak nejdůležitější intelektuální. Aby se podařilo, lidově řečeno, „zblbnout“ lidi, musím nějakým způsobem excitovat jejich intelektuální energii. (…) Vezměme třeba rozvahu firmy. Vezměme pasiva a aktiva. Úspěšnost firmy spočívá v tom, co můžeme nazvat produkční silou aktiv. Produkční síla aktiv se buď realizuje, nebo nerealizuje – aktiva jsou buď aktivní, nebo nejsou. Obrací se a z toho vzniká maržovost, na pravé straně potom vzniká ekvita. Snažíme se držet pod kontrolou cizí zdroje a chceme, aby strana aktiv byla aktivní a strana pasiv pasivní. (…)

Vyjádření exaktního vědce ovšem vzápětí
doprovází pohled umělce:

 

________________________________________________________________________________

Kdybych se sám sebe zeptal– já se ptám relativně často –, co si myslím, že umím opravdu dobře, pak bych odpověděl, že umím strhnout lidi.“

________________________________________________________________________________

 

Abych firmu zhodnotil, potřebuju příběh. Síla tohoto příběhu je zmíněnou energií. Příběh musím vymyslet / vyprávět já, tak, aby na něj lidé přistoupili, šli za ním a byli ochotni se dřít. [proto za tím (ním) lidi jdou. Proto na to (něj) přistoupí. Proto jsou ochotní se dřít.] Ne pro můj příběh, pro jejich příběh, který je zároveň tímhle příběhem. Oni se s ním ztotožní. (…) Příběh je uvolněná energie, která se následně
přesune do hmoty, do výrobků, do postelí, autobusů, kamene, světel, je jedno do čeho. Příběh sám o sobě je ale jenom sněním, když není řemeslně zpracovaný. Proto potřebujeme nějakou technologii manažerské moci. Prostě musíme správně vést projekty, domlouvat smlouvy s bankou, organizovat odpolední směnu, správně vést porady, správně dělat zápisy. Musíme správně nastavit, používat
a kontrolovat reporting a zároveň naučit či přimět (zaměstnance, podřízené, lidi, ostatní), aby ho používali. Musíme. To je jenom technologická záležitost, která bez příběhu také může fungovat. Pak je ale výsledkem to, co ve většině firem v automotive. Prostě jenom mašina. Lidé jsou jenom stroje. Chodí do práce jen proto, že dostanou výplatu. Já ale chci, aby přicházeli proto, že žijí svůj příběh. Příběh
je strašně důležitý, ten buď žijete, nebo prodáváte. Nejlepší je obojí. A aby to (úsilí, snažení, projekt) mělo smysl, musí být měřitelné. Když není projekt podpořený čísly, je z něj cestovní kancelář Fischer. Ohromně silný příběh, ale čísla nikdy nikdo nezkoumal. Po mém soudu nikdo nikdy nevěděl, jak se firmě skutečně daří No tak to doběhlo (skončilo). Doběhly je čísla, ne příběh. Když jsou čísla v pořádku a technologie manažerské moci je v pořádku, tzn. že řemeslně je to dobře udělané, tak už úspěch
ovlivňuje jenom příběh. A na konci dne, když je firma dobrá, tak příběh už jsou jenom dvě věci. Strategie a HR, protože tohle očekáváte, že funguje.

OC: Bohužel mám pocit, že teď znám spoustu menších českých firem, které jsou založené pouze na příběhu, na majiteli, vlastníku, který nevěří spodku. Nevěří číslům, nepovažuje je za důležitá. Považuje za důležitý jenom svůj příběh.

 

_______________________________________________________

„Abych firmu zhodnotil, potřebuju příběh. Síla tohoto příběhu
je zmíněnou energií.“

_______________________________________________________


VN: Jasně, ale to nestačí. To je stejné, jako když se dva lidi seznamují. Snaží se ukázat v nejlepším světle. Co je důležité? Co je důležité na atraktivitě protějšku? Jak je možné že vcelku průměrný chlap se dá dohromady s nádhernou ženou? Důvodem je příběh, ale dokonce ani nejkrásnější modelky nejsou ty nejatraktivnější. Musí za nimi být nějaký příběh, jenomže za příběhem i v osobním životě musí být také řemeslné věci – proto říkám, že život je 360 stupňů a byznys jen nějaká výseč z toho. Prostě život se musí nějak organizovat. Děti se musí nějak vychovávat. Nejde jenom o povídání. Musí vycházet čísla a ta čísla, je jedno jestli jde o finance nebo známky ve škole, pořád běží o čísla, pořád se to nějak měří. A když někdo vlastní firmu, kde na spodek moc nevěří, protože si myslí, že všechno bude ok, pak se mýlí. Čísla jsou základ. A jeden z důvodů, proč se spolu tak dlouho bavíme, je společný vztah k číslům. Když něco (cokoliv) nemůžeme změřit, nemůžeme to zlepšit. Nevím, kde jsem. Když nedokážu určit  souřadnice, jak mám vědět, kde jsem? Když nedokážu určit, svou (cestovní) rychlost, tak jak mám určit, kdy někam dojedu? Když jsem si nestanovil (neurčil) souřadnice cíle, jak mám vědět, jestli se k němu blížím, nebo ne? To jsou všechno, brutálně řečeno, strašně jednoduchá pravidla. Ve firmě je to složitější, ale pořád to má jednoduchý základ. Příběh je obrovsky důležitý, protože uvolňuje energii. (…) Čísla musím nějak měřit abych, věděl kam jedu. Mně to přijde neskutečně jednoduché.

OC: Takhle jak to říkáte, je to jednoduché, ale určitě jste v těch firmách narazil na to, že ti lidé to takhle chápou.


VN: Díky bohu, vždyť bych se jinak neuživil, kdyby to všichni chápali správně…

OC: Snad to chápou, když jim to vysvětlíte, ale stejně jste musel dělat různé změny –
ať už personální, procesní.


VN: Jasně.

 

Pokračování příště....

 

 

Václav Novák

________________________________________________________________________________


Spoluzakladatel a senior managing partner M.L. Moran, získal MBA na University of Phoenix – je absolventem Karlovy univerzity v Praze. Byl předsedou nebo členem představenstev všech společností, ve kterých on nebo M.L. Moran působil. Je rovněž členem Vědecké rady Vysoké školy ekonomické v Praze a člen NERVu.

Další zprávy z této kategorie