„Neptejte se účetních, jak řídit náklady“, „Deset důvodů, proč controlleři účetním nevěří“… soudě podle názvů některých tvých publikací, jsi vůči účetním silně kritický. Opravdu si to zaslouží?

Kdepak, vůbec ne. Celý život spolupracuji s účetními a musím říci, že jako profesní skupina jsou mi vesměs povahově blízcí a sympatičtí. Kritiku si mnohem více zaslouží někteří manažeři, když si odmítají připustit, že jakýkoli způsob zachycení hospodářské reality je kompromisem mezi chtěným a možným, a povyšují schopnosti účetního systému vysoko nad úroveň, kterou může naplnit.

Jak je možné, že předmětem tvé kritiky jsou nedostatky systému, který má zásadní význam pro fungování tržní ekonomiky a kterému se proto všeobecně věnuje obrovská pozornost?

S účetnictvím je problém, ale nikoli toho typu, který se snaží řešit účetní autority tvorbou nejrůznějších standardů. Všechno začíná už v momentě, kdy si uvědomíme, že obsah účetních výkazů je extrémně důležitý pro dvě skupiny s místy až protichůdnými zájmy. Investor (a často také vedení mateřské společnosti) požaduje především určitou objektivní garanci stavu, ve kterém se podnik jako předmět jeho zájmu nalézá; na podnik se tedy dívá zvenčí. Linioví manažeři a controlleři používají účetnictví ke kontrole, zda se subjekt, který řídí, vyvíjí očekávaným způsobem, dívají se zevnitř na to, jaké jsou hospodářské dopady jejich působení. V obou těchto oblastech získalo účetnictví naprosto dominantní, prakticky nikým nezpochybňované postavení. Jako sluha dvou pánů přitom funguje obtížně: zatímco investoři preferují při ocenění neobchodovaných aktiv transparentnost a opatrnost – raději nulu než neprokázanou hodnotu –, manažeři chtějí vidět co nejpřesnější odhad a opatrná nula je pro ně zavádějící – jako insideři si koneckonců každý údaj mohou ověřit. Výkaz, který neprošel řádnou závěrkou účetního období, je jako nosič negarantované informace navenek prakticky bezcenný, pro manažery jsou výkazy za jednotlivé měsíce základním nástrojem operativního a taktického řízení.

Myslíš tím, že všeobecná pozornost se věnuje jenom jedné z těchto funkčních oblastí?

Ano, přesně tak, fungování účetních standardů typu IAS/IFRS nebo US GAAP je orientováno na sjednocení účetních postupů. Dochází k tomu nezávisle na národních zvyklostech, což je určitě v pořádku, přitom jsou však často ignorována i další podniková specifika, která mohou v určitých situacích hrát zásadní roli. Účetní závěrka je vlastně standardizovaný produkt jako Big Mac a je těžké uvěřit, že kouzlo thajské nebo toskánské kuchyně poznáte nejlépe návštěvou McDonaldu v Bangkoku nebo Florencii. Očekávání spojená s účetními standardy jsou přitom obrovská; většina manažerů vůbec nepochybuje o tom, že v podobě účetnictví má před sebou prakticky dokonalý produkt, který nemůže být zpochybňován v žádné ze svých rolí.

Pokud tedy jde o roli informovat navenek – majitele společnosti, investory, věřitele – je alespoň tady všechno v pořádku?

V této oblasti si netroufám hodnotit. Nezávislý pozorovatel si ale nemůže nepovšimnout, jak malou roli hraje při oceňování podniku účetní hodnota firmy – ta, která vyplývá z pracně sestavovaných a ověřovaných výkazů účetní závěrky. Platí to jak pro veřejné trhy, kde vítězí modelování cash flow (z účetních ukazatelů se přitom uplatní nanejvýš EBITDA, na hony vzdálená skutečně vytvořené hodnotě), tak pro privátní obchody, kde popravdě skoro nikdo nevěří účetní hodnotě bez toho, aby se utratily statisíce za nějakou due dilligence. A věřitelé? Jaký užitek má pro ně poslední ověřený, standardům odpovídající účetní výkaz dlužníka, pokud je starý rok a více – a žádný jiný ještě nebyl sestaven? Jak již bylo řečeno – výkazy ke konci měsíce mohou být užitečné dovnitř podniku.  Při použití vůči neinformovanému okolí, obávám se, mohou často zobrazovat jen to, co „má být viděno“.

To, na co upozorňuješ nejčastěji, se ovšem týká použití účetních výsledků směrem dovnitř firmy – tedy pro manažerské řízení.

Tohle musím upřesnit. Vlastní koncept účetní evidence s poměrně složitým off-line ověřením formou závěrek, resp. závěrkových inventarizací (které nelze provádět tak často, aby v dnešní „zrychlené“ době vypovídaly o skutečně aktuálním stavu podniku) dnes už nevyhovuje tomu, pro co byl určen, tedy k poskytnutí „zaručených“ informací navenek. Naopak, pro interní použití nepředstavuje takový koncept zásadní komplikaci – podnikoví manažeři běžně  užívají neověřené měsíční výkazy a jejich možné nedostatky dokáží s pomocí dalších informací eliminovat.  Jejich – a také mým – problémem je ovšem již zmíněná nadvláda standardů, omezující možnost zachytit „true and fair view“ včetně podnikových specifik.

Můžeš tady být trochu konkrétnější?

Pokud jde o faktické dopady, jsou asi nejvážnější u oceňování nehmotných aktiv, získaných vlastní činností a také při odepisování. Řečeno stručně: Nehmotné aktivum, které z důvodu opatrnosti oceníte metodou „raději nula než cokoli neověřitelného“, nemá v účetním systému žádnou hodnotu. Podle toho se s ním nakládá. Například goodwill, dobrá pověst, se získává letitým úsilím a za cenu mnoha faktických výdajů. Když o něj přijdete, třeba snížením kvality, účetní hodnota firmy neutrpí. Když zdůvodňuje obchodník nutnost referenční zakázky za symbolickou cenu, vytváří pravděpodobně účetní ztrátu, ačkoli hodnota firmy s počtem úspěšných referenčních dodávek určitě vzrůstá. To je druhá stránka stejné karty – příspěvek ke goodwill firmy se prostě nepočítá. Zároveň se nevnímá jako pořízená  investice, jejíž efekt se musí vrátit. Důsledek? Výmluva na referenční důvod ztráty je vlastně obchodnický folklór: „letos ještě ne, ale v dalších letech se nám to určitě vyplatí“. Čím více podobných prohlášení, tím méně se sleduje, zda se sliby podaří naplnit. Technici, kterým se každá investice promítne do zvýšených odpisů (k tomu však potřebujete v účetnictví nenulovou hodnotu) mohou jen závidět…

Vím, že se problematikou odepisování zabýváš dlouhodobě. Co tě vlastně na odpisech tolik zaujalo?

Odepisování je zdánlivě jednoduchý úkon, od kterého – podobně jako od celého účetního systému – očekáváme přespříliš. Odpis jako vyjádření spotřebované hodnoty stálého aktiva, tedy jeho opotřebení, bude fungovat správně jen tehdy, když při jeho stanovení prokážete nadpřirozenou schopnost vidět do budoucnosti. Má-li odpis plnit svoji funkci, musí být doba odepisování shodná s obdobím, po které bude příslušná položka pro vás ekonomicky využitelná, jinými slovy: kdy dokáže uspokojit vaše (budoucí!) potřeby způsobem, na kterém – ve srovnání s jinými alternativami – nebudete prodělávat. Kdo o tom ale může dnes něco vědět?

Proč je vlastně důležité, aby byl odpis stanoven přesně? Pokud vím, většina podniků si s tím příliš hlavu neláme…

Základní problém nastává, když se skutečná ekonomická použitelnost investice ukáže ve skutečnosti kratší, než jste čekali – takoví IT manažeři o tom jistě ví svoje. Rozdíl, vlastně to, co jste měli odepsat navíc po období zbývající do původně předpokládaného termínu, představuje zůstatkovou hodnotu aktiva, které jako nepoužitelné musí být vyřazeno z majetku – zároveň je to část jeho ceny, kterou jste nepromítli jako náklad do svých kalkulací, aby vám ji platící zákazníci postupně vrátili na účet (a tyto peníze přece potřebujete, abyste nefunkční řešení nahradili novým). Má-li dojít k obnově, musíte přihodit něco ze svého. Do třetice: díky příliš nízkým odpisům (rozprostřeným na více let) jste možná v uplynulých létech vykazovali zisk, který vůbec ziskem nebyl: teď dojde ke zpětné korekci, když hodnota vašeho majetku klesne o vyřazenou položku s nenulovou hodnotou.

Není tedy dobrým receptem odepisovat co nejrychleji, mít „peníze co nejdřív doma“?

Na první pohled asi ano a podniky v České republice to také většinou dělají. Teprve nedávno jsem si uvědomil, že zbytečné navýšení podnikových nákladů není v tomto případě jediným negativním důsledkem. Mnohem vážnější se jeví fakt, že vytváříme jakousi účetní manipulaci, která v kombinaci s obvyklým chováním při hledání nových zakázek vytváří velmi nebezpečnou výbušnou směs. Nebojím se říci: majitelé firem přicházejí o miliony, aniž by to vůbec kdy zjistili. Použijeme-li pro ekonomickou použitelnost velmi krátkou lhůtu, zdánlivě se nic špatného neděje: Pořizovací výdaj bude nákladově rozprostřen do menšího počtu let a náklady v jednotlivých letech odepisování budou o něco vyšší, jak již bylo řečeno – což vás možná připraví o některé zakázky. Na straně druhé, utracené peníze se v tržbách vrátí rychleji a zisk z pár ztracených zakázek můžete dohnat výrobou na odepsaném zařízení, které určitě ještě nějakou sezónu vydrží. Náklady bez odpisů učiní přece takovou výrobu mimořádně levnou…

Podle tónu tvého hlasu tuším, že to tak docela neplatí…

A jsme u jádra problému: Zisk navíc, o kterém je nyní řeč, je vlastně jen splátkou dluhu. Jak to? Pokud jste zákazníkům účtovali v prvních létech o něco více, než by být mělo, pak při cenách určených trhem jste vlastně jen snížili svoji ziskovou přirážku – tlak konkurence by vám nejspíš nedovolil prodávat dráž jen kvůli tomu, že máte nadstandardně vysoké odpisy. Vyděláno na nové zařízení tedy nemáte proto, že byste vybrali více peněz od svých zákazníků, ale proto, že jste si z tržeb na obnovu odebrali více – na úkor nižšího zisku. A tuhle půjčku byste nyní měli akcionářům vracet – se ziskem vyšším, než je obvyklé. Příležitost tu je – pokud ke svým faktickým účetním přičtete v kalkulaci kromě obvyklé ziskové přirážky ještě něco navíc. Prostor k tomu máte, a to až do výšky standardních odpisů, které nyní neuplatňujete v kalkulovaných nákladech, protože vaše zařízení je již odepsáno „do nuly“. Trh to umožní, neboť na podobnou úroveň finální ceny se dostane i vaše konkurence – alespoň za podmínky, že vyrábí na strojích, které účetně odepisuje.

Takový postup je však v podnicích výjimkou. Nejjednodušší cesta, jak by si majitelé firem mohli splátku pohlídat – tedy zachytit ji účetně, je totiž blokována zmíněnými standardy – tuzemskými i mezinárodními. Stačilo by do nuly odepsaná aktiva znovu ocenit (cožpak to není „true and fair" obraz jejich aktuálního stavu?) a dále odepisovat. Znovuocenění, tedy navýšení hodnoty odepsaných aktiv přidá k bohatství firmy  to, co jste si předtím „vypůjčili", a další odepisování zajistí, že si na splátku dluhu skutečně vyděláte. Nemožnost znovuocenění (motivovaná stejně jako v případě goodwillu: „raději nula než cokoli neověřitelného“) a následná absence znovuodepisování má ovšem v praxi velmi vážný důsledek: jednou odepsané aktivum se ponechává  „v další službě" s účetní hodnotou nula a s nulovým odpisem. Pokud obchodníci využijí příležitost počítat standardní marži k fakticky účtovaným nákladům bez odpisů – což jim dá možnost prodávat levněji –, žádné „navíc“ už nebude – půjčka zůstane nesplacená navždy.

Dokázal bys více specifikovat závažnost tohoto problému?

Dnes a denně potkávám mnoho podniků, které vyrábějí na odepsaném zařízení s nulovými odpisy. Hodnota (aktuální, časová) takto charakterizovaného výrobního zařízení je vlastně hodnotou dluhu, který by měl být někomu (akcionářům) vrácen. Místo toho se hodnota zařízení zvolna rozpouští v produktech levnějších, než by bylo zdrávo – vždyť se tak dobře prodávají. Desítky, stovky milionů, celkem určitě pár miliard. Navíc je tu obdobný efekt při využití dotačních programů: způsob, kterým se účtují dotace na nákup technologií, vede k zaznamenání účetní hodnoty nových strojů bez započítání částky dotace. Nižší  účetní hodnota výrobního zařízení vede k nižší částce odpisu, z čehož v prostředí prakticky dokonalé konkurence profitují především zákazníci. Bohatství tak uniká státu, který dotaci využívá: Důsledkem dotace nebude zbohatnutí tuzemského výrobce, který na dotovaných strojích vyrábí součástky, ale zbohatnutí zahraniční automobilky, která od něj součástky nakupuje…

Abychom byli spravedliví: v případě dotací existuje jednoduché opatření, které vás může ochránit, i když vás nejspíš také donutí hledat jiné, skutečné úspory, pokud chcete prodávat. Snížený odpis lze nahradit povinným příspěvkem do účetní rezervy – „rezervy na výdaje spojené s budoucí obnovou zařízení za cenu bez dotací“. Zeptejte se vašich účetních. Ti státní to zřejmě nevědí…

Děkuji za rozhovor

Olga Cechlová

CAFIN