Ladislave, naši čtenáři jsou většinou lidé z podnikových financí, jejichž náplní práce je mimo jiné plánování. Jak jste na tom vy? Jak moc své cesty a jejich průběh plánujete?

Čím víc o cestách píšu, tím víc si je plánuju. Pochopitelně nechci, aby mi uniklo něco, co může čtenáře zajímat. Hodně se radím po sítích s lidmi, kteří už v daných místech byli – ono totiž nás Čechy zajímají specifická místa, třeba různé kuriozity. A taky se snažím vždycky co nejvíc radit s místními, ti vás zase nasměrují na méně známá místa. Žádné podrobné plány ale nemívám, spíš seznam námětů, se kterým pak na místě improvizuji.

Jak a podle čeho si vybíráte cíle vašich cest?

Vybírám si země, o kterých se zrovna hodně mluví, a které jsou alespoň trochu bezpečné. Poslední knížku jsem tak napsal o cestě po Evropě, protože zrovna bylo velkým tématem referendum o vystoupení z EU. Teď píšu o Česku, protože omezení cestování vedlo ke zvýšení zájmu o tuzemský turismus. Volbu témat tedy pojímám dost novinářsky – mě osobně zajímá svět celý, takže cestuju kamkoli se stejnou radostí.

Sám se neoznačujete za poutníka a žádnou cestu jste nepodnikl čistě z náboženských nebo sportovních důvodů – sledujete tedy cestováním nějaký jiný cíl? 

To je vždycky jiné. Když jsem se v osmnácti začal vydávat na pěší poutě, fascinovalo mě to dobrodružství a tradice. Teď už se vydávám konvenčněji – vlakem, stopem, naposledy dokonce po Česku vlastním autem. Baví mě potkávat se s lidmi a objevovat lokální témata prostřednictvím konverzace s nimi. Mám moc rád ten pocit „být na cestě” – vytržení ze stereotypu a jistou nejistotu, která cestování provází. Taky se mi líbí, že člověk poznává svět, do kterého se narodil, a vzdělává se. Částečně proto, že pak o cestování píšu, si během cest načítám spoustu zdrojů o zemích, které navštěvuji. Víc než jídlo nebo památky mě baví příběhy – a to jak příběhy daných míst, tak lidí, kteří tam žijí. Čím víc toho procestuje, tím osobněji pak vnímá, co se ve světě děje. Je v kontaktu s velkými tématy dneška, jako je globalizace, ekologie, chudoba či urbanizace. Svět se mění rychle a jsem rád za příležitost to sledovat v přímém přenosu.

Předtím než na cestu vyrazíte, dáváte se nějakou „fyzickou” přípravu, tak aby vás po prvních desítkách kilometrů něco nebolelo? Bolí? Co otlaky a puchýře, máte tak „vyšláplé” boty, že z toho nemusíte mít obavu?

Nikdy jsem to nedělal. Puchýře k poutím patří, dá si zvyknout. Když je člověku něco přes dvacet a nějak normálně sportuje a žije, tak zvládne leccos. Nachodil jsem takhle pěšky asi 6 000 kilometrů, teď mě zase baví cestovat jinými způsoby. Ale zrovna vloni jsem se k poutničení chtěl vrátit – po deseti letech jsem chtěl znovu podniknout cestu do Santiaga de Compostela. Tak snad se mi to povede letos. Dlužno ale říct, že když se občas vydávám s batohem na výlety, už cítím, že jsem ve svých 28 letech trochu unavenější, než to bylo v 18.

Dokázal byste určit moment, který rozhodl, že se stanete cestovatelem?

Dostudoval jsem žurnalistiku, dopsal druhou knížku a ukázalo se, že můžu spojit psaní a cestování ve své živobytí. Jinak bych ale cestoval stejně, mám to jednoduše rád. Ovšem když člověk může propojit práci s koníčkem, pochopitelně je to nejlepší řešení.

Cestujete vždycky sám, anebo jste nějakou delší cestu podnikl i s přáteli či rodinou? 

Vypozoroval jsem, že se mi o cestách nejlépe píše, když se na ně vydám sám. Touha po nějakém lidském kontaktu mě vede k tomu, abych se zbytečně nestyděl a bavil se s každým, koho potkám. Zároveň se nemusím bát o nikoho jiného než o sebe a je to časově velmi efektivní. Brzy vstávám, pozdě chodím spát. Během dne něco za pochodu zhltnu, jinak se pořád přesouvám a něco zažívám. Za dva měsíce si přijdu zážitky docela saturovaný a zároveň mám dostatek námětů na knížku. Mimo psaní ale cestuji moc rád i s kamarády, jen je tam dynamika trochu jiná. Člověk se víc soustředí na společnost, se kterou vyrazil, než na místní reálie.

Měl jste na své cestě někdy opravdu strach? 

Strach je užitečný sluha, ale špatný pán. Občas strach mám a vnímám to jako nějaký projev intuice, tak se ho snažím poslouchat. Nejčastěji to je spojené s nějakou bouřkou, se psy nebo s tím, že se s nějakými lidmi nebo v nějakém prostředí jednoduše necítím dobře. Na druhou stranu jsem dobrou polovinu svého času v posledních pěti letech strávil na cestách po Česku a zahraničí. Tolikrát jsem zažil něco znepokojivého a tolikrát to dobře dopadlo, že se u nějakých běžných situací zbytečně nestrachuji.

Když jde člověk pěšky přes tisíc kilometrů, co se mu tak celý den honí hlavou? Nenudil jste se někdy? 

Ono už se mu pak nehoní hlavou vůbec nic, což je krásný pocit. Chodit daleko pěšky je v podstatě meditace. Jen se tak usmíváte, pozorujete svět kolem a nikam nespěcháte. Aby se člověk nenudil, tak se právě naučí vnímat všechno, co zažívá, v drobných pointách a sledovat všechno možné. Proměny přírody a architektury, místní zvyky, lidi… Pořád se něco děje, zejména když se naladíte na pomalé tempo cestování a menší intenzitu zážitků.

Máte nějaký vzor? Někoho, kdo vás inspiruje svým životním postojem? 

Nu, asi každý, s kým jsem se potkal a přišel mi zajímavý. Taky jsem měl to štěstí v Česku poznat spoustu lidí z různých oborů. To je výhoda malých národů – každého znáte přes jednoho člověka, a kdo je veřejně trochu aktivní, potkává pravidelně pořád stejné lidi tak dlouho, až se s nimi začne přátelit. Inspirují mě všichni, kdo v naší zemi něco vytváří. Z hlediska cestování můžu jmenovat třeba tři zajímavé osobnosti. Za prvé Jamese Cooka, který jako první začal navazovat přátelské kontakty s domorodým obyvatelstvem a nevnímal je jako divochy. Dobré vazby na ostrovany byly klíčové pro jeho cesty. A vůbec tihle dávní mořeplavci byli fascinující lidé. Vydávali se s omezenými zásobami na extrémně nebezpečné výpravy. Chtěli objevovat věci, o kterých ani netušili, jestli existují. Třeba průliv skrz severní Ameriku, který, jak už dnes víme, neexistuje. Z českého prostředí mi pak přijde prima třeba polozapomenutý Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, který byl výjimečný ve všem, co dělal. Také díky pouti do Svaté země byl významným cestovatelem své doby – a o svých cestách napsal knihy, které patří mezi klenoty české renesanční literatury. Kromě toho byl významným hudebním skladatelem a ukázal se i jako schopný vojevůdce, kterým byl bohužel i v době stavovského povstání, takže ho nakonec setnuli na Staroměstském náměstí při popravě 27 českých pánů. V psaní mě pak inspiruje jedinečný cestopisec Richard Halliburton, který mimo jiné přešel Alpy na slonovi nebo prošel jižní Ameriku ve stopách španělských conquistadorů. Měl jedinečný smysl pro humor a dobrodružství.

A co Ladislav jako spisovatel? Víme, že máte před sebou několik spisovatelských snů a výzev. Vaše knihy se velice dobře čtou, nejen protože jsou tam vaše zajímavé zkušenosti, ale i protože je v nich patrný obrovský cit pro jazyk český. Na co se můžeme těšit příště?

Píšu teď knihu o Česku, což mi dělá velkou radost, protože to je můj sen od začátku psaní. Na příbězích konkrétních lidí se vracím k některým velkým událostem z našich dějin a věnuji se také méně známým příběhům a místům. Kniha to bude v pořadí pátá. Těm předchozím se dařilo dobře, takže teď mohu věnovat rok jenom psaní, což je moc příjemná pozice. Na druhou stranu je kniha o Česku velká výzva – každý totiž má představu o tom, jak by měla vypadat. A píšu o lidech, kteří se v knize poznají.

A ještě jedna otázky pro naše „finančáky“: Kolik peněz si berete s sebou na cesty? Snažíte se cestovat co nejvíce „low-cost“? 

Dokud jsem ještě studoval, tak to tak bylo. Když se ale teď cestováním živím, tak mi naopak přijde slušné na cestách utrácet. Zejména při cestách do chudších zemí mi to dělá vyloženě radost. Třeba Nepál mi natolik přirostl k srdci, že jsem tam předloni vzal rodiče. Udržitelnost cestování vidím také v tom, že turismus bude zdrojem příjmu pro místní obyvatele. Zároveň mě ale pořád baví cestovat do regionů a za zážitky spíš než do hotelového resortu. Pobyt na dva týdny na jednom místě mě láká jenom tehdy, když trávím čas v nějakém městě a pozoruji tamější život. Při psaní si vždycky dělám taková soustředění někde v zahraničí. Naposledy to bylo v Moldavsku. Tři týdny jsem posedával po kišiněvských kavárnách, psal, těšil se tamější architekturou a pozoroval život kolem. Když je někde člověk takhle dlouho, tak už dané místo trochu navnímá. Tohle pomalé cestování je taky zajímavé.

Děkuji za rozhovor

Olga Cechlová

CAFIN

Ladislav Zibura

Vystudoval mediální studia na Univerzitě Karlově, žurnalistiku a hospodářskou politiku na Masarykově univerzitě v Brně. Jeho životní náplní je cestování a následné zprostředkování svých zážitků z cest širokému publiku – ať už prostřednictvím četných přednášek, nebo vydáváním knih. Ty doposud vydal čtyři.
Na svém webu www.zibura.cz o sobě píše: „Vydávám se s batohem do světa, abych poznával lidi a zažíval věci. Pak o těch lidech a věcech píšu knížky. Kromě psaní a cestování taky moc rád mluvím. A tak objíždím republiku s přednáškami.“