Věříte na zázraky?

Když v dubnu r. 1990 vítal prezident Václav Havel v Praze na Letné papeže Jana Pavla II., pronesl na úvod památnou větu: nevím, zda vím, co je to zázrak. Jsem na tom stejně. Slovo zázrak se někdy spíše zneužívá, ale v každém případě mi připadá jako zázrak existence vesmíru. Nejlépe to vyjádřil slavný filosof a přírodovědec Immanuel Kant, když v r. 1788 napsal: „Dvě věci naplňují mysl vždy novým a rostoucím úžasem a úctou, čím čas- těji a více o nich člověk rozjímá: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně“. Ačkoliv od té doby věda nesmírně pokročila, Kantův zázrak existence vesmíru a mravního zákona v lidské duši se spíše ještě prohloubil.

Je vesmír tajemnější, než byl v minulosti?

Na tuto otázku lze odpovědět dvojím způso- bem. Nepochybně mnohé tajemnosti vesmíru, které vnímali naší předchůdci se podařilo díky pokroku vědy objasnit, ale za tu cenu, že se při- tom objevují ještě důmyslnější záhady, které věda vysvětlit zatím neumí. Připadá mi to jako ve známé pohádce o princi, kterého král pověří, aby vysvobodil princeznu, kterou vězní drak ve své sluji. Jenže na rozdíl od pohádky, kdy princ drakovi usekne hlavu a dostane princeznu a půl království k tomu, vesmírnému drakovi za každou useknutou otázku narostou tři nové.

Dokážeme si racionálně vysvětlit všechny jevy, které se dějí ve vesmíru?

Nedokážeme, jak patrno z odpovědi na pře- dešlou otázku. Lidské vědění se každou sekundou zvětšuje, a to dokonce čím dál tím rychleji. Jenže současně si podřezáváme větev vědění tím, že na každé prozkoumané větvi vzápětí vyraší několik nových neprozkou- maných. Filosof a přírodovědec Blaise Pascal (1623 – 1662) přirovnal lidské poznání k ost- rovu v nekonečně rozsáhlém moři Neznáma. Vědci se zabývají otázkami, které dokáží precizně zformulovat, což znamená, že bádají na pobřeží ostrova. V zásadě se jim daří, takže plocha ostrova se plynule zvětšuje za tu cenu, že pobřežní čára ostrova se po každém úspě- chu prodlouží.

Jsou nějaké konkrétní záhady, které by stálo za to rozlousknout?

Ve Fyzikálním ústavu, kde pracuji, se snažíme mimo jiné zjistit, jak je možné, že ze vzdálené- ho vesmíru k nám přicházejí protony a dokonce i atomová jádra těžších prvků s energiemi, které jsou asi desetmiliónkrát vyšší, než energie v nejvýkonnějším urychlovači částic LHC v laboratoři CERN v Ženevě. Neznáme žádný fyzikální mechanismus, který by to mohl dokázat. Astronomové zjistili před 85 lety, že ve vesmíru kromě zářící hmoty (hvězdy, pla- nety, lidé atd.) existuje ještě skrytá látka, která je dokonale průhledná, vůbec nesvítí, a přesto má gravitační účinky. Navíc je této tajemné látky v pozorovatelném vesmíru asi pětkrát více než látky zářící. A teprve před 20 lety přišel další nečekaný objev: ve vesmíru existuje navíc skrytá energie, která je rovněž nevidi- telná, ale zrychluje čím dál tím víc rozpínání prostoru vesmíru a přitom její hustota neklesá. Této energie je v přepočtu na hmotnost podle Einsteinova vztahu ve vesmíru zhruba třikrát více než skryté látky, takže na dosud pozorovaný vesmír připadá necelých 5 % hmoty vesmíru. Podobné zapeklité záhady řeší přirozeně také chemici a biologové. Následkem toho dodnes nedokážeme vyléčit řadu chorob a potýkáme se s baktériemi, které jsou odolné proti antibi- otikům a desinfekcím.

Myslíte si, že věda jednou odpoví na všechny základní otázky ohledně vesmíru?

Přepokládám, že to věda nikdy nedoká- že. Z mých odpovědí na předešlé otázky to ostatně vyplývá. Lidské poznání bude vždy konečné, kdežto záhada existence vesmíru nejspíš záhadou zůstane. To však neznamená, že věda se nemá pěstovat a rozvíjet. Dokonce si myslím, že pokud by lidstvo přestalo vědu pěstovat, tak poměrně rychle zdegeneruje a vyhyne.

Jsme ve vesmíru sami?

To zatím nikdo neví. Na jedné straně se zdá vysoce pravděpodobné, že při obrovském počtu hvězd podobných Slunci a obklopených planetami vhodných rozměrů, hmotností, s dostatkem vody a přiměřenou teplotou, se na mnohých z nich mohl vyvinout neje- nom primitivní život (archea a baktérie), ale i život inteligentní, proti němuž pozemská inteligence silně zaostává. Na druhé straně italský fyzik Enrico Fermi v r. 1950 upozornil na to, že řada takových pro život přívětivých hvězd je podstatně starších než Slunce (třeba i o miliardy let), takže jsou-li biologické zákony universální, musí na tamějších planetách být kosmické civilizace klidně o miliardu let vyspělejší, než je ta naše začátečnická (sotva 300 tis. let) na Zemi. Pro cizí pokročilé civilizace by mělo být hračkou na dálku rozpoznat znám- ky, že na Zemi existuje jakási docela primitivní civilizace XXI. století. Takto pokročilé civilizace by proto zajisté zvládly naši kolonizaci; na Zemi by se mělo hemžit mnoho kosmických korábů rozličných různě pokročilých civilizací. Ve skutečnosti tu byl a je naprostý klid. Tomuto tvrzení se říká Fermiho paradox, takže si lze vybírat, čemu v tak protichůdných argumen- tech dát přednost. 

Existují nějaké umělé signály z vesmíru, které stojí za to analyzovat?

Astronomové už od r. 1959 pátrají po případ- ných umělých rádiových signálech mimozem- ských civilizací, ale zatím bezúspěšně. Hledají se dokonce i příznaky, že by cizí pokročilá civi- lizace využívala energie své mateřské hvězdy vytvořením tzv. Dysonovy sféry, čili jakési ma- teriální slupky kolem mateřské hvězdy, která by pohlcovala její veškeré záření a využívala ho pro svou potřebu naplno. Nic takového však astronomové dosud nikde nezpozorovali.

Co byste si přál, aby bylo jednou lidským poznáním pochopeno či rozluštěno?

Určitě bych byl rád, kdyby se biologům a lé- kařům podařilo najít léčebné postupy pro všechna nádorová onemocnění, která vedou k dlouhému a bolestnému umírání, ale také abychom udrželi na uzdě baktérie, které díky rychlé výměně generací se dokáží adaptovat na antibiotika. Podobně náročné úkoly čekají také na fyziky, kteří se snaží uskutečnit řízenou termonukleární reakci v pozemských podmín- kách, což by nás zbavilo problémům s nedo- statkem energie. Také před geology stojí těžký úkol, jak zachránit čistou spodní vodu atd. atd. Připadá mi, že žijeme v kráteru dosud nevy- buchlé sopky, která však evidentně ožívá.

Do naší minulosti vidíme, chtěl byste Vy sám vidět do budoucnosti?

Ne, to je principiálně nemožné, což je ale docela dobře, protože kdybych viděl do budoucnosti, tak by už nestála za to ji pro- žívat a ovlivňovat svými rozhodnutími a činy. Všechno by se rázem scvrklo jakoby na četbu včerejších novin.