Každý podnikatel – plátce DPH si je dostatečně dobře vědom, jaké elementární podmínky musí splnit, aby mu vznikl nárok na odpočet DPH. Plnění musí přijmout od jiného plátce DPH a následně použít pro svou zdanitelnou ekonomickou činnost. V obou případech jej stíhá důkazní břemeno. Posledních několik málo let se hovoří o další podmínce, bez které si příjemce plnění není oprávněn nárokovat odpočet DPH. Je jí prokázání tzv. deklarovaného dodavatele, tj. osoby uvedené na daňovém dokladu. Této podmínce se věnuje následující článek.

Jak jsem již v úvodu naznačil, nárok na odpočet DPH vzniká plátci v okamžiku naplnění tzv. hmotněprávních podmínek nároku, mezi které patří: (i) poskytovatelem plnění je jiný plátce DPH, (ii) předmětné plnění fakticky existuje (nejde o fiktivní dodání), a (iii) přijaté plnění je příjemcem plnění použito v rámci své zdanitelné ekonomické činnosti.

Názor finanční úřadů, který přetrvává již řadu let, je takový, že k výše zmíněným podmínkám rovněž patří podmínka tzv. deklarovaného dodavatele. A protože důkazní břemeno k nim nese příjemce plnění, pak i prokázání této čtvrté podmínky je na plátci DPH. Na první pohled by se mohlo zdát, že z pohledu praktického ekonomického života nejde o nic tak zásadního – opak však bývá pravdou. Obezřetný podnikatel (příjemce plnění) bude zpravidla disponovat důkazy (velice pravděpodobně smluvní dokumentací a jinými listinami), kterými se mu podaří prokázat faktickou existenci zboží či služby, kterou přijal. Současně by mu nemělo činit problém prokázat, že jej použil v rámci svých podnikatelských aktivit. V drtivé většině případů, se kterými se dnes v praxi setkávám, tyto archivované dokumenty již nedokážou spolehlivě prokázat, že předmětné plnění poskytla právě ta osoba, která je uvedena na daňovém dokladu jako dodavatel zboží či poskytovatel služby. Podstatou čtvrté hmotněprávní podmínky je právě prokázání skutečnosti, že zboží či službu fakticky dodal plátce, jenž je uveden na daňovém dokladu, a nikdo jiný (např. jiný plátce). V praxi unést důkazní břemeno k této skutečnosti činí značné potíže; nutno dodat, že jsou si toho vědomy i finanční úřady, které drtivou většinu dnešních daňových kontrol na DPH zaměřují právě na prokazování tzv. deklarovaného dodavatele.

Spor mezi právním názorem českých správců daně (pod metodickým řízením Generálního finančního ředitelství) a tuzemskými plátci DPH musel logicky vyústit až na půdě Soudního dvora Evropské unie, jenž je jedinou autoritou podávající závazný výklad harmonizovaného systému daně z přidané hodnoty v EU. Ten se ve svém rozsudku ze dne 9. prosince 2021 ve věci sp. zn. C-154/20 Kemwater ProChemie s.r.o. právě touto palčivou otázkou zabýval. Rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie směřuje k těmto závěrům:

• samotné uvedení osoby dodavatele na daňový doklad není hmotněprávní podmínkou,
• naopak postavení (status) dodavatele již hmotněprávní podmínkou je.

Dle soudního dvora je pro udržení zásady neutrality daně z přidané hodnoty klíčové, aby nevznikla situace, kdy skutečným dodavatelem zboží (poskytovatelem služby) bude osoba nepovinná k dani (v našem případě neplátce daně), ovšem příjemce plnění si DPH odečte, jelikož na daňovém dokladu bude uveden jiný plátce DPH, který však plnění fakticky neuskutečnil. Proto soudní dvůr jednoznačně uzavírá, že příjemci plnění vznikne nárok na odpočet DPH pouze tehdy, pokud jej fakticky poskytla osoba povinná k dani (v českých podmínkách plátce DPH) bez ohledu na to, kdo je uveden na daňovém dokladu.

Současně lze z rozsudku vyvodit, že důkazní břemeno k prokázání skutečného dodavatele (osoby povinné k dani) tíží příjemce plnění. Pokud však ze všech okolností případu plyne, že sporné plnění svou povahou (technologickou náročností) či cenou (vyšší než 1 mil. Kč jednorázově, případně u opakovaného plnění v průběhu 12 po sobě jdoucích měsíců) muselo být dodáno osobou povinnou k dani (plátcem DPH), pak soudní dvůr jasně dodává, že v takovém případě se má tato podmínka pro vznik nároku na odpočet DPH za splněnou.

Jak je to tedy s prokazováním tzv. deklarovaného dodavatele pro rozhodnutí Kemwater? Bude stále na nás, abychom si s péčí řádného hospodáře zajišťovali maximum důkazů, kterými v případě potřeby budeme správci daně prokazovat, že jsme plnění přijali od plátce DPH. Finanční úřad nám však již nebude oprávněn odepřít odpočet v situaci, kdy se ukáže, že plnění fakticky poskytl jiný plátce DPH než ten uvedený na daňovém dokladu. A to je velké plus!

Vít Křivánek, Head of Tax Litigation, Senior Manager BDO

Vít pracuje v BDO od roku 2015. Je Senior Manager, daňový poradce a vede oddělení daňové litigace. Jeho specializací je oblast daně z přidané hodnoty a veškeré otázky týkající se správy daní, kde naplno využívá kombinaci právního a ekonomického vzdělání a získaných zkušeností. Vít 2 roky působil v odboru Daňová legislativa při Ministerstvu financí, kde se zabýval přípravou a tvorbou legislativních návrhů daňových zákonů v oblasti nepřímých daní a daňového procesu. Zastupuje klienty v daňových řízeních před správcem daně. Také se věnuje hájením práv daňových subjektů před správními soudy, sepisuje správní žaloby a podílí se na zpracování kasačních stížností k Nejvyššímu správnímu soudu. Vedle toho ve zbytku volného času publikuje odborné články pro klienty BDO, ale také pro odbornou veřejnost. Rovněž občasně přednáší problematiku DPH a daňového procesu na veřejné vysoké škole v Brně, ale i pro soukromé agentury.

Je absolventem magisterského studia Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně a magisterského studia na Ekonomicko-správní fakultě Masarykovy univerzity v Brně, obor podnikové hospodářství.