rozhovor

Dnes odpovídá...
Václav Novák: „Lidé jsou ochotni dřít, dáte-li jim jejich příběh.“ 2. část

Když se řekne krizový manažer, mnozí z nás si na žádného nevzpomenou. Úspěch, jakým je krok stranou těsně před propastí, se většinou do historie nezapíše – slávu sklidí jiní, kteří přijdou později.

Pokud vás nějaké jméno napadlo, tipovala bych, že je to Václav Novák. Člověk, který byl při svých angažmá krok před propastí už mnohokrát a mnohokrát – víceméně tiše – uspěl. O krizovém managementu přesto nehovoří jako lovec o svých trofejích, připomíná spíš matematika, který se usilovně snaží definovat principy. Nebo umělce uvědomujícího si, že úspěch definici nemá. Mnohem víc záleží na víře a odhodlání.

 OC: A zůstáváte pořád s tou dávkou optimistického náhledu na věc?

VN: Já se těším na to, že si ještě pořídím opravdu pěknou firmu. Mám nadefinováno, jaká by měla být, a těším se, až to přijde. Role příběhu není jenom povídání. Role příběhu je energie. Ve firmě musí být primární zdroj energie. Primární zdroj energii vyzařuje, ale tolik ji nemá, proto usměrňuje energii  statních lidí. Když musíte někoho vyndat, vyhodit, propustit, neděláte to proto, že máte radost, jak jste s ním vyběhla. Děláte to proto, že ten člověk nepřispívá. Tvoří, netvoří. Když netvoří, nemůže zůstat, ale napřed mu dám příležitost, než se s ním rozloučím. Jednak je důležité, aby energii vydával, a potom je důležité, aby ji vydával správně. A správně, to znamená vektor. Rozhoduje velikost a směr. Kradení svěráků v dílně stojí také spoustu energie, aby ho nikdo nenašel, neviděl, musí se v noci dostat dovnitř
nepozorovaný.

_______________________________________________________________________________

„Já se těším na to, že si ještě pořídím opravdu pěknou firmu. Mám nadefinováno, jaká by měla být, a těším se, až to přijde.“

_______________________________________________________________________________

 

Ale to je celé blbě. Kouzlo managementu – toho pozitivního, na negativní já nevěřím – je v motivaci. Nemyslím si, že samotné nadávání lidi namotivuje. Tato fáze je nutná, ale musí se rychle přeskočit a zamést. Stejně jako kvalita se nedá vykontrolovat, jen vyrobit, ani motivace se nedá vykontrolovat, jen vygenerovat. Takže na konci dne jsou to lidé sami, kteří si pomůžou. (…) Když vlezu do nějakého byznysu, tak si vždycky kladu dvě otázky, vždycky ty samé. Ta první: jak se na tom dá vydělat? Když model nenajdu, tak do toho nejdu, protože nechodím bojovat, abych byl celá (jedna) modřina. Já chci vyhrát. Druhá otázka poté, co mám první zodpovězenou, je: Jaká je moje konkurenční výhoda? Protože když žádnou nemám, tak to udělá (dokáže, vyrobí, uspěje, vyhraje) někdo jiný. A když si na tyto dvě otázky odpovím kladně, pak už se to určitě povede (je úspěch neodvratný). Tedy téměř určitě.

A přístup umělce se vzápětí opět projeví, když mluví o kráse:

Vždy vás mohou zasáhnout nějaké vyšší vlivy. A aby se projekt i tak povedl, je nějaká sada premis, kterým musím věřit, to je ta víra nebo její aspekty. Dvě jsou opravdu důležité a jednou z nich je, že každý produkt může být krásný. A pak jedna ještě důležitější: z každého produktu, jakkoliv primitivního se dá udělat hi-tec. Já na krásu opravdu věřím. Existuje studie, která srovnává úspěšnost vojenských stíhaček – asi se shodneme, že u zbraní nikdo necení krásu, ale funkční schopnosti (…) – a tahle studie říká úžasnou věc. Všechna úspěšná letadla v historii válečného letectví, všechny úspěšné stíhačky byly krásné. A pokud existovaly stíhačky, které nebyly krásné – platí to i pro vojenská letadla obecně –nebyly úspěšné. Samozřejmě existuje nějaký důvod. I z takové věci, která se nám zdá celkem normální, například hřebík, se dá vyvinout něco krásného. Já nevím co, ale když věřím tomu, že ano, tak se to nakonec povede. Nevím, jak z hřebíku udělat hi-tec, ale určitě to jde. Třeba že se zatlouká sám, něco takového. Kde je vůle, tam je cesta. Když má rovnice řešení, dá se vyřešit. Jestli věřím tomu, že se z hřebíku dá udělat hi-tec, tak zaručeně  existuje cesta, jak to zařídit (udělat). A cesta pochopitelně vede přes to, co je napsáno, tzn. i přes čísla, protože musím vědět, jak se na tom dá vydělat a jaká je moje konkurenční výhoda. Musím si postavit příběh, pak musím umět technologii. Technologie má lidskou stránku a materiální stránku.

_______________________________________________________________________________

„Nevím, jak z hřebíku udělat hi-tec, ale určitě to jde. Třeba že se zatlouká sám, něco takového. Kde je vůle, tam je cesta.“

_______________________________________________________________________________

 

Někdo to (ji) musí zorganizovat a pak také musí projít výrobním zařízením. Musím změřit, jestli to, co dělám, mě vede tam, kam chci. Jestli mi to přináší to, co jsem si předsevzal, jestli příběh a jak se na něm dá vydělat, opravdu funguje. A když ne, kde mohu začít upravovat , kde mám přitlačit, zkrátit časy, zvýšit kadenci, zvýšit sílu, kde udělat dalších tisíc věcí. A na konci dne z toho vyleze něco krásného. Že to nebyl původní hřebík, je jasné. Asi se shodneme, že hřebík není předmětem naší touhy, ale z hřebíku něco vyleze. Určitě znáte firmu Hilti. Vyrábí nastřelovací hřebíky. 

Z lidského pohledu – marginální produkt. Skoro (téměř) všichni ho znají. Oni dokázali z obyčejného produktu udělat krásný byznys. Už vidíte dělníka, jak jde s kufříkem z plastu, na červeném kufříku bíle napsané Hilti a vy víte, že jde nastřelovat hřebíky. Oni touží po tom, aby to lidi věděli. Oni ho i oblíknou, tak aby to lidi zajímalo.

OC: A kdybyste měl vybrat jedno vaše největší osobní vítězství, kdy jste si myslel, že to nepůjde, a ono se to krásně povedlo?


VN: Nemůžu říct jedno, ale můžu vám jich říct několik. První velké vítězství bylo, když jsem chtěl emigrovat. Moc mi to nešlo. Sebrali mi pas a vysvětlili mi, že se nikdy nikam nedostanu. Přetvořil jsem nepříjemnost (problém) na projekt, pracoval jsem na něm, měl jsemvše dobře vymyšlené, byl jsem připravený, fakt jsem investoval hodně energie, byl jsem neskutečně motivovaný a pak se mi to povedlo a byl to začátek nového života. Já jsem nikdy nepřestal věřit, že se mi to povede. Ne, že polezu někde pod dráty a nechám po sobě střílet, vždycky jsem věděl, že přijdu (vymyslím) na elegantní, intelektuálně zdatné řešení.

OC: A to se bez pasu ale dělá těžko…

VN: Ale šlo to. Nakonec ano. Proto věřím, že ze všeho se dá udělat hi-tec. Jestli si někdo dá za cíl, že bez pasu emigruje legální cestou, která bude intelektuálně vznešená, a nenechá se při tom zastřelit, pak se z čehokoliv dá uělat hi- tec produkt. A to se také povedlo. Přišel jsem do Kanady, byl připravený a za čtrnáct dní jsem dělal stejnou práci jako doma (v Čechách) . Neměl jsem žádný problém, protože jsem byl připravený, protože jsem se prostě předem přichystal. To považuji za velký úspěch. Dobře jsem udělal. Za veliký úspěch považuji i to, že jsem kalkulatorně dospěl k závěru, když jsem se vrátil zpátky do Evropy, že do Čech přijde období, kdy firmy budou v krizi a že využiji nabízející se příležitosti. Podíval jsem se na situaci na trhu, říkejme tomu marketingový průzkum, prostě jsem se bavil s řediteli a dospěl k závěru, že budou mít problémy a že nerozumí rozvaze. Přesvědčení, že přes rozvahy se problém rozvine, bylo strašně silné. Měl jsem pravdu. Je to vlna, na které jsem se s umem svezl. Určitě považuji za mimořádný úspěch Vítkovice, kdy (úspěchu???) nikdo nevěřil, ale kdyby tam nebyla víra, nevěřil bych tomu ani já. Já jsem si prostě nepřipouštěl, že to nepůjde. A určitě považuji za mimořádný úspěch, že v určitou chvíli jsem se rozhodl pro nikoho už nedělat, že začnu sám na sebe. Už bylo pozdě, už všichni začali podnikat, ale mé rozhodnutí bylo silné a víra, že se mi bude dobře dařit , byla také silná. Dnes s kolegou točíme přibližně 2,5 miliardy, určitě na to dáme takových 12 % – 15 % EBITDA a máme jenom větší cíle před sebou. (…)

OC: Vy máte kouzelné sousloví: „Udělám si z toho projekt“…


VN: Protože to také nese všechny známky projektu, když se podíváte na českou státní normu,
tam je projekt definovaný,definice je asi na dva paragrafy. Podstatné je, že má nějaký začátek
a konec a dá se měřit. Tak si z toho taky udělám projekt.

OC: Pojďme ještě ke vzdělávání. Váš život je prolnutý dobrodružnými cestami, v badatelském i profesním slova smyslu. Z indiánské rezervace v Kanadě jste se dostal ke kulatému stolu vědecké rady VŠE, jak vás pedagogická zkušenost v Kanadě inspirovala pro práci na akademické půdě nyní?


VN: Snad se nebudete zlobit, když odpověď pojmu šířeji. Jsem duší kantor. Jsem vzdělavatel a vždycky jsem byl. Myslím, že mi to šlo a svou práci jsem měl strašně rád. Jenom jsem ji cítil jako omezenou. Nebylo možné se někam dostat. V Kanadě jsem si dal za cíl, že se stanu rektorem univerzity. Nic jiného jsem neznal, jenom svět vzdělávání. Tady jsem učil 5 let, než jsem emigroval. Moje první práce v Kanadě byla stejná, jako u nás. Tady jsem skončil, a za 14 dní jsem zase učil. 14 dní, které jsem potřeboval k tomu, abych získal certifikát, kantorskou licenci. Anglicky jsem uměl dobře, vzdělání jsem měl OK. Dostal jsem potvrzení o zaměstnání, takže mi dokonce uznali praxi. Měl jsem ještě vyšší plat než ostatní.
Ta práce byla úžasná, ale nechtěl bych ji dělat dneska. Byla úžasná v tom, že byla neskutečně drsná, ale pořád to byla kantořina. Byla náročná na motivaci, protože míra obecné motivace byla menší. Asi budete souhlasit, že učit indiány derivovat a integrovat je těžší, než učit na Nerudově nebo Keplerově gymnáziu, těžší v tom smyslu, že u indiánů není taková motivace. To mne naučilo základní prvky krizového  managementu. Odešlo se mi docela dobře a zůstalo to ve mně. Pak jsem se rozhodl, že rektorem nebudu, že místo toho zvolím byznys. Vystudoval jsem byznys ve Spojených státech, což byla dobrá volba, ale pořád to (krizový management) ve mně zůstalo. Celou restrukturalizační práci stavím na vzdělávání lidí, proto reporting, proto mám rád čísla, protože to lidi prostě napřed musíte naučit. Nejdřív je musíte naučit abecedu, a abeceda v byznysu jsou čísla. Že jsem se dostal do vědecké rady VŠE, kde jsem strávil 8 let, je pro mne velká čest – 4 roky na fakultě podnikohospodářské a 4 roky ve velké rektorské radě. Myslím, že to období bylo dost dlouhé. Kdyby dnes za mnou někdo přišel, jestli bych tam chtěl jít znovu (se chtěl vrátit), asi ano, ale už chybí nadšení, co jsem míval. Čím mi to posloužilo a jakou souvislost hledat? V obou případech se ukazuje, že pro moje uspokojení je to málo. Zároveň z obou případů plyne, jak v byznyse, v čemkoliv – to je jedno, co děláte – jak je kantorský přístup skutečně důležitý. Souvisí to s energií, vy prostě chcete, aby lidi něco udělali, ne abyste to udělal vy. Jestli máte ve třídě 30 lidí a chcete, aby něco počítali, tak je musíte přesvědčit. Určitě jste zažila, pravděpodobně u svých dětí, že se zeptaly, proč se mají něco učit. To je častá a velmi přirozená otázka. Ve škole nikoho nepřekvapí. V zaměstnání se lidé tak často neptají, jenom řeknou, to je blbost, to nebudu dělat, ale neřeknou, proč to nebudou dělat. Měli by se ptát, protože pak by to líp pochopili, ale to dokáže málokdo. Když tento přístup, ten kantorský, s vysvětlováním proč – to je zas tolikrát zmíněný příběh – dokážete dát do byznysu a navíc ještě víte něco z technologie manažerské moci, pak je to stejné, jako když děti nebo studenty učíte. Jenomže škola je příprava na něco, to není opravdový život, to je příprava na život. A byznys je život. Z těch dvou… já si vážím obou, ale byznys je dál. Jakkoliv to nezní úplně férově, byznys je opravdový život. Škola je hra, ne život, nebo je to hra na přípravu na život.
Já chci opravdový život. Mám rád, když cukr je sladký, a ne když se o tom, že je sladký, jenom povídá…

 

Václav Novák

_______________________________________________________________________________

Spoluzakladatel a senior managing partner M.L. Moran, získal MBA na University of Phoenix – je absolventem Karlovy univerzity v Praze. Byl předsedou nebo členem představenstev všech společností, ve kterých on nebo M.L. Moran působil. Je rovněž členem Vědecké rady Vysoké školy ekonomické v Praze a člen NERVu.

Další zprávy z této kategorie