Na vysokých školách nám i pod Vašima rukama vyrůstá naše budoucnost. Je něco, co stojí za to opakovaně vštěpovat mladé generaci do profesního života? A je naopak něco, co se od mladé generace můžeme učit my sami?

Zejména první otázka se zpravidla klade „moudrým kmetům“ a já se obávám, že – jakkoli věkem kmet – jsem stále ještě nezmoudřel. Ale teď maličko vážněji: jsem velmi rád mezi našimi studenty, nikdy jsem nepropadl pocitu, že nová mladá generace je zase o trochu horší než ta předchozí, a zejména z profesního pohledu mám radost, jak se podstatná část našich studentů snaží rozvíjet svou profesní kompetenci nejen ve škole, ale zároveň i v práci. Učím zejména na magisterském stupni studia a těch, kteří pracují i na významných controllingových pozicích, není málo.

To má obrovskou výhodu pro výuku manažerského účetnictví – pamatuji doby, kdy základním problémem bylo vysvětlit studentům, že to, o čem hovořím, je reálná praktická otázka, která podnikové manažery trápí. Dnes řada studentů, kteří v praxi působí, nejen ví, že např. dobře nastavit sortimentní mix na základě kvalitní kalkulace je reálným praktickým problémem, ale také si uvědomuje, že pokud budou schopni  kompetentně přispět k jeho řešení, zvýší to jejich prestiž, výdělek, pozici … To významně zvyšuje jejich zájem se „něco“ naučit – nejen z toho důvodu, aby si „odškrtli“ studijní povinnost, ale zejména aby profesně rostli.

A co se týče Vašich konkrétních otázek? Řada studentů, které jejich práce skutečně „baví“ a rozvíjí, čelí otázce priorit: růst pracovní pozice, výdělku, prestiže i přidělené pravomoci i odpovědnosti je tak zahltí, že najednou cítí, že na školu „nemají čas ani náladu“. Co víc, vznik tohoto problému začínají řešit pozdě – obrazně řečeno jako většina z nás řeší problémy se zubem, až když začne bolet, také řada studentů si začíná uvědomovat, že své pracovní angažmá poněkud „přehnali“ až ve chvíli, kdy čelí reálnému riziku nedostatku kreditů nebo dokonce ukončení studia. Těm všem se snažím dlouhodobě opakovat zásadu, že vše na světě má svůj čas: právě čas studia a jeho úspěšného ukončení nutně musí mít v konkrétní době profesního života prioritu před nabýváním praktických zkušeností.

Co se od mladé generace můžeme učit my sami? Dlouhodobě ctím zásadu, že až mě přestanou vzrušovat nové věci a až ztratím touhu se něco nového naučit, tak už budu opravdu starý, a to nejen podle data narození. V tomto smyslu cítím rozdíl mezi mladými a zkušenými méně vyhraněně než při hledání odpovědi na předchozí otázku. Když bych se teď snažil být konkrétnější a hovořil např. o tom, že mladé generaci závidím jejich ICT kompetenci nebo jejich větší upřímnost či přímočarost v jednání a komunikaci, cítím, že by to nebylo korektní k řadě zkušenějších kolegů, kteří jsou v otázkách ICT stejně dobří jako naši dnešní absolventi, ani – naopak – k řadě studentů, z nichž dostat upřímnou odpověď na relativně jednoznačnou otázku připomíná svým úsilím dolování zlaté žíly. Takže jinak řečeno: učme se od moudrých, ať jsou mladí hodně, středně, nebo už jen trochu!

Controlling bývá často přirovnáván ke zdravému selskému rozumu. Co myslíte, musí se člověk se selským rozumem narodit, nebo se dá nějak tato schopnost cvičit, trénovat, naučit?

Docela chytrá česká přísloví říkají, že „žádný učený z nebe nespadl“ a že „nic není zadarmo“. Patří k obtížím, ale i krásám života, že zdravý selský rozum se zmiňuje jako základ úspěšného vykonávání nejen profese controllera, ale i technika, marketéra, prodejce, lékaře, učitele i všech dalších profesí – a že jich na světě je. Jinak řečeno, každý z nás se podle mého názoru rodí s určitým potenciálem, který se lépe aplikuje v určitém spektru profesí a hůře v jiném. I když se však naše touha „něco dělat“ zcela výjimečně spojí s naším „vrozeným“ já, které se v nás individuálně a zcela specificky namixovalo, je to jen první předpoklad, že v tom „něčem“ budeme „jedničkou“ – útvarovou, podnikovou, republikovou, evropskou nebo dokonce světovou. A i když se nepořádají mistrovství v controllingu (což se může jevit jako určitá výhoda pro ty, kteří nejsou závodivé typy), jsou dnes na druhou stranu požadavky na úspěšné controllery nesmírně široké a různorodé. Nechci podceňovat potenciál zdravého rozumu, s nímž se rodíme, ale cítím, že kvalitní controller roste zejména s tím, jak tvrdě je ochoten pracovat na svém profesním růstu. Blíží se 10. výročí vzniku naší asociace CAFIN.

Po celou tuto dobu stojíte v čele odborné rady asociace. Jak vnímáte současné trendy, výhledy do budoucna, co můžeme podle Vás očekávat ve finanční profesi?

Opravdu je to deset let??? Nechce se mi tomu věřit! CAFIN je podle mého názoru zejména úžasné fórum, které funguje v mnoha průřezech, kterým sice dominuje zájem o finanční řízení, ale které zároveň tento pohled rozvíjí o tolik potřebnou schopnost vnímat analogie a souvislosti z jiných oblastí našeho žití. Pevně věřím, že právě toto široké zaměření, spojené s výjimečnou kulturou a duchem vnímání souvislostí, bude pro rozvoj CAFIN příznačné i do budoucna.

_____________________________________________________

„Široké zaměření, spojené s výjimečnou kulturou a duchem vnímání souvislostí, bude pro CAFIN příznačné i do budoucna.“

________________________________________________________________________________

 Ale zpět k otázce: je nesmírně široká a najít v ní ústřední jádro, není snadné. Přesto se pokusím odpovědět. Jednou z ústředních otázek budoucího rozvoje finanční profese je podle mého názoru úvaha, do jaké míry je pro finanční odborníky nutná znalost toho, co nazývám „účetní vidění světa“. Účetní vidění světa se u nás dlouhá léta před sametovou revolucí postupně diskreditovalo. Není tak divu, že je někdy stále ještě vnímáno jako prototyp zkostnatělého uvažování typu: „všichni vědí, že ta budova na Václaváku je k mání cca za sto milionů korun; to jen účetní i mají v knihách za pět“. S rozvojem podnikání však roste i počet těch, kteří účetnictví chápou v jeho pozitivní podstatě – jako nástroj hledání ekonomické racionality: každé naše rozhodnutí může mít vliv na aktiva – majetek, nazíraný z hlediska jeho formy a účelu, a tedy i na to, jaký je jeho potenciál přinášet prospěch a kdy ho bude možno využít k placení závazků; každé rozhodnutí může mít vliv na pasiva – stejný majetek viděný z hlediska způsobu jeho nabytí, a tedy na to, zda ho financovat z vlastních zdrojů – dráž, ale bezpečněji, nebo některým z levnějších cizích zdrojů, ovšem přinášejících větší finanční riziko; každé rozhodnutí může ovlivnit zisk jako základní měřítko bohatnutí vlastníka a s ním všech jeho „stakeholders“; každé rozhodnutí je  potenciálně ovlivněno daňovými a jinými zákony a každé rozhodnutí může mít vliv na výši peněz jako zvláštní majetkové složky, za kterou lze ledacos – kromě zdraví, štěstí a spokojenosti – koupit.

Pro účetní vidění světa je pak základním rysem potřeba promyslet všechny tyto otázky ve vzájemných, často protikladných souvislostech a různorodých variantách předem – a nikoliv až poté, co se projeví v účetních knihách. Ne nadarmo se tato schopnost ve světě cení – až tak, že se s nadsázkou říká, že  jakkoli jsou důležité všechny profese, tři z nich dominují: lékař, dbající o naše zdraví, právník, starající se o naši svobodu a účetní (ve smyslu anglického „accountant“), který „ohlídá“ naši ekonomickou prosperitu. Nepochybuji o tom, že tato schopnost se bude s rozvojem podnikání stále více rozvíjet. Jestli se lze v poslední době setkat s názorem, že díky rozvoji informačních a komunikačních technologií je  jednou z nejohroženějších profesí právě profese účetních, je řeč o jiných účetních: je řeč o těch, kteří vedou účetní knihy a kteří často rutinně účtují někdy i značně omezený počet událostí na základě přidělených dokladů, aniž jsou nuceni přemýšlet o podstatě toho, o čem účtují. Angličtina o těchto účetních hovoří jako o „bookkeepers“. Těch bude potřeba díky rozvoji ICT v budoucnu zcela jistě výrazně méně.

Prof. Ing. Bohumil KRÁL, CSc.

_________________________________________________________________________________

je profesorem Katedry manažerského účetnictví Fakulty financí a účetnictví Vysoké školy ekonomické v Praze. Dále dlouhodobě působí jako předseda Odborné rady CAFIN, ve vědeckých radách VŠE v Praze, Fakulty financí a účetnictví VŠE v Praze, Fakulty managementu a ekonomiky University Tomáše Bati ve Zlíně a Fakulty strojní ČVUT v Praze. Významné jsou jak jeho aktivity vědecké a publikační, tak i široká spolupráce s praxí – hlavně při zpracování projektů manažerského řízení v řadě podniků.