Obecně přijímaný předpoklad, že budoucí nejistoty ve struktuře nákladů i výnosů působí retardačně na intenzitu investičního procesu, byl na základě analýz učiněných v posledním desetiletí relativizován.
Jedním z prvních, kdo se tématem podrobně zabýval, byl Hartman (1972), který studoval závislost rostoucí nejistoty budoucích cen produktů, výše mezd a investičních nákladů na objemu investic realizovaných firmou. Jedním z učiněných závěrů bylo, že nejistota cen produktů má pozitivní vliv na investice v případě, že funkční závislost zisku na cenách produktů je konvexní[1]. Určitými nedostatky Hartmanova přístupu jsou podcenění možné reversibility investičních procesů (Butzen 2002) a zejména nerespektování nedokonalostí konkurenčního prostředí a klesajících výnosů z rozsahu (Bond 2004). Vliv cenové nejistoty na investici může být v závislosti na předpokladech učiněných ve vztahu k tržnímu prostředí nebo charakteru technologie pozitivní či negativní. Kromě toho McDonald a Siegel (1986) prokázali, že tržní nejistota ovlivňuje negativně investice v případě, že firma může zvolit optimální načasování své investice. Bar-Ilan a Strange (1996) zaměřili svoji pozornost na časový úsek mezi započetím investiční akce a jejím dokončením, včetně kapitalizací efektů z dokončené investice. Autoři mluví v této souvislosti o investičním zpoždění (investment lags), které významnou měrou ovlivňuje investiční chování firem. Autoři dospěli k překvapivým zjištěním, která významnou měrou změnila doposud přijímané závěry týkající se vlivu nejistoty na investiční chování firem. Prokázali, že retardační vliv nejistoty cen produktů na dynamiku investičního procesu je oslaben, případně i zcela obrácen, existuje li zpoždění v dokončení investičního projektu. Zvláště pozoruhodné je zjištění, že růst nejistoty urychluje investiční rozhodování. Kromě toho plánovaná cena produktu, která iniciuje investiční proces, může být v podmínkách nejistoty dokonce nižší než v podmínkách jistoty. V kontrastu s tradičním chápáním a vžitou setrvačností uvažování tak investiční zpoždění kompenzuje nejistotu. Z tohoto závěru lze dovozovat, že v případě investic s dlouhodobou realizační fází existuje pro manažery méně důvodů, aby se znepokojovali související nejistotou. Diskutované investiční zpoždění je důsledkem asymetrie mezi účinky nejistoty a náklady a přínosy z očekávání. Ben S. Bernanke[2] (1983) nazývá tento fenomén principem špatných zpráv (Bad News Principle).

Butzen se spolupracovníky. (2002) zkoumal vliv nejistoty cen na investiční chování a investiční plány belgických firem. Autoři došli k závěru, že nejistota potlačuje investice, resp. omezuje rozsah plánovaných investičních prostředků. Navíc nejistota vede k oddálení současných investic ve prospěch budoucích. Tento vliv je tím silnější, čím ireversibilnější je posuzovaná investice. Investor potom oceňuje flexibilitu spočívající v odložení investice, která odpovídá oportunitním nákladům současné investice. Firmy potom investují pouze v případě, kdy čistá současná hodnota projektu převyšuje tento náklad. Ireversibilita projektované investice na rozdíl od reversibility zvyšuje bariéru pro zahájení investice (efekt ireversibility). Podobně přispívá ke zvýšení této bariéry i nejistota (efekt nejistoty). V praxi však často tyto efekty závisí na přesnějším popisu jednotlivých charakteristik, jako je stupeň ireversibility, konkurenčnost trhů, charakter výrobního procesu a postoji firemních manažerů k riziku. Někteří autoři jako Hong (2006) přidávají k těmto charakteristikám i tzv. efekt přetrvání (hangover efekt), který odráží aktuální nadhodnocení firemních akcií jako důsledek rozporu mezi minulým příznivým a současným méně příznivým vývojem. Tímto se fakticky vytváří základ pro pozdější chybná rozhodnutí.

Souhrn těchto tvrzení vede k podpoře konceptu reálných opcí[3] formulovaným např. Dixitem a Pindyckem (1994). Teorie podporovaná Butzenem je tak v  rozporu s dříve uvedeným Hartmanových konceptem, dle kterého nejistota vyvozuje za určitých podmínek stimulační účinek na investiční chování. Jelikož existuje vnitřní rozpor mezi závěry učiněnými jednotlivými autory ve věci vlivu nejistoty na dlouhodobé investování, doporučuje proto Butzen podrobit vzájemnou závislost mezi nejistotou a investičním chováním empirickému zkoumání. Popisem empiricky zjištěných závislostí mezi nejistotou a investičním chováním se postupně zabývala řada autorů např. Bloom a Bond (2001). Autoři posuzovali vliv nejistoty na částečně ireversibilní krátkodobé investice. Postupně došli k zjištění, že v případě zvyšující se nejistoty v podnikatelském prostředí se firmy stávají obezřetnějšími a méně vnímavými vůči skokovým změnám poptávky v porovnání s firmami čelícími nižší úrovni nejistoty. Přítomnost přinejmenším částečné ireversibility a nejistoty rovněž mění dynamiku investování a vede k nelineárnímu investičnímu modelu charakterizovanému zvyšující se mezní investiční odezvou na prudké výkyvy poptávky. V praxi je tento jev demonstrovatelný na firemním chování vůči investičním pobídkám a daňovým úlevám. Návazně Bond s Cumminsem (2004) rozšířili a prohloubili svůj pohled na vzájemný vztah nejistoty a investičního chování přičemž se zaměřili na posouzení budoucího výnosu ze současných investičních rozhodnutí. V souhrnu dospívají k závěru, že rostoucí nejistota v dlouhodobém i krátkodobém horizontu významně snižuje investice a tato svá zjištění podporují jak kvantitativními tak i statistickými argumenty. Vliv nejistoty na investiční rozhodování se multiplikuje v případech, kdy manažeři ovlivňují investiční rozhodování a zároveň nemají možnosti či prostředky ovlivňovat nesystematické riziko. Důvodem může být angažovanost v motivačním manažerském programu nebo investice do firemně specifického lidského kapitálu. Za těchto okolností lze očekávat, že vliv nejistoty na investiční chování bude posilovat v prostředí, kde manažeři vlastní významnější akciové podíly řízených firem. Alternativně lze posuzovat obdobné účinky v rámci odvětví, kde má kapitál nižší reprodukční hodnotu (resale value), popřípadě v prostředí, kde firmy disponují vyšší tržní silou. Tento závěr ukazuje všeobecně na značnou heterogenitu vlivů nejistoty na investiční chování.

Empirické zkoumání závislosti mezi nejistotou a investičním chování je obvykle spojeno s hledáním a popsáním prahových hodnot efektů, jejichž překročení iniciuje zahájení investice. Existence prahových efektů, při jejichž překročení dochází ke spuštění investičního procesu a naopak, jejichž nedosažení vyvolává důvod využít opci vyčkávání, má dopad na dynamiku investování, která vyúsťuje v nečinnost a vyčkávání. Ireversibilita investičního procesu výrazně ovlivňuje investiční chování firmy, které se mění z vyrovnaného a plynulého v případě reversibilních investic až na skokové a v krajním případě až na zcela pasivní v případě ireversibilních investic. Abel a Eberly (1996) došli k závěru, že zvyšující se hladina nejistoty je vždy spojena s posunem prahových hodnot pro investici a desinvestici[4] v tom smyslu, že se rozšiřuje mezera mezi těmito prahovými hodnotami, nad kterými firma investuje resp. pod kterými desinvestuje.  Předmětem podrobnějšího zkoumání vlivu nejistoty na investiční chování se stala identifikace faktorů, které přímo ovlivňují prahové hodnoty spouštěčů investice, i když určitým problémem zůstává, že tyto hodnoty nejsou přímo pozorovatelné[5]. Autoři tak byli nuceni se uchýlit k popisu a měření zástupných parametrů jako je mezní výnos z kapitálu (Pindyck a Solimano 1993). Toto měření je obvykle komplikováno multiprodukčními firemními systémy, kdy je nutno investice na firemní úrovni pojmout jako agregátní investici sestavenou z dílčích investic přes jednotlivé produktové linie.

Závěrem lze shrnout, že vliv nejistoty na investiční chování není jednoznačný a v závislosti na aktuálních podmínkách je třeba posuzovat každý případ specificky. Zvládnutí práce s nejistotou tak představuje účinný manažerský nástroj, kterým lze ovlivňovat hodnotu firmy.